Mám dobrou paměť, film si v hlavě dokážu přehrát i po třech dnech, říká filmový kritik Kamil Fila

Divadelní sál, z reproduktorů zní klasická hudba. V pozadí pár kulis a plátno pro projekce filmů, v popředí sedí u stolku s mikrofonem do zlatého županu oděný filmový publicista Kamil Fila. V hledišti nikdo, u počítačů všichni.

Kamil Fila|foto: Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Na internetu totiž právě běží Filova dvě a půl hodiny dlouhá přednáška o epidemických filmech. V čase koronavirové krize spojil Fila síly a nápady s divadelním souborem Venuše ve Švehlovce a v rámci projektu „Kamilafilus ve Venuši: dubnová karanténa s filmovými přednáškami“ připravil v liduprázdném sále sérii čtyř dlouhých tematických večerů.

O tomto projektu, ale i o tom, proč mu většinou stačí vidět film jenom jednou, jak se během let změnila mapa filmové kritiky i jeho vlastní autorský přístup a kolik času tráví přípravou textů, videorecenzí plus následnou facebookovou diskusí, mluvil Kamil Fila v první části hodinového rozhovoru. Ve většině případů mu díky dobré paměti a maximální koncentraci před projekcí i během ní stačí vidět film jen jednou. Dvakrát ve dvou dnech si v poslední době „dal“ jen 170 minut dlouhé Nabarvené ptáče Václava Marhoula.

Nectnost přeci není atraktivní

Ve Vizitce se rozhovor točil také kolem tuzemských celovečerních a potenciálně festivalových filmů. Podle Fily je jedním z problémů, proč se na světové scéně neprosazují, skutečnost, že jejich autoři do značné míry žijí v zajetí kinematografie šedesátých let. „Filmy, které bodují ve světě, mají úplně jinou poetiku. Optika současného artového filmu se totiž zformovala až po roce 2000,“ konstatuje.

Čtěte také

Film běží, lidé si povídají, skleničky cinkají. Ivo Andrle popisuje, jak se kinosály přesouvají do obýváku

Českému – na rozdíl od v zahraničí úspěšnějšího maďarského nebo rumunského filmu – chybí nový civilismus. Autoři nedokážou důvěryhodně zachytit běžný život za kulisami, postavy nemají hloubku ani uvěřitelnou minulost. „V českých filmech se neděje hrozně moc věcí. Nechodí se v nich, nejí se v nich, nesouloží se v nich, nevylučuje se v nich. Když film skončí, zjistíte, že o postavách nic nevíte, protože nemají žádné fyzické prožívání.”

Ondřej Cihlář s Kamilem Filou mluvil i o fenoménu české romantické komedie. Fila na tomto formátu kritizuje například to, že velmi často pracuje se stereotypy, nedává partnerům prostor k rovné komunikaci, relativizuje morální hodnoty a nectnosti prezentuje jako cosi atraktivního.