Maluju tím, že žiju, říká Margita Titlová. Jejími tématy jsou strach, monumentalita i lidská energie
Její velké projekty jsou založené na malém momentu magnetické přitažlivosti: když opadne, všechno se zbortí. Zajímá ji ale i křehký vztah světla a odrazu anebo duševní „jeskyně“, jejichž obsah s návštěvníky svých výstav ráda probírá. Všechno, co Margita Titlová dělá, řídí touha zkoumat svět. Umělkyni, která si do svého na míru vyrobeného toulce dává místo šípů květiny, pozval do Vizitky Ondřej Cihlář.
Fyzické umění, happening, malba hlínou a rtěnkou, subtilní kresba tužkou, kinetické objekty, kompozice založené na kontrastu světla a stínu anebo strojové zkoumání neviditelné energie lidského těla. Těžko si představit, že takto široký záběr uměleckého vyjádření má jedna jediná osoba; někdejší absolventka monumentální malby na AVU Margita Titlová ukazuje na průřezové výstavě v Galerii hlavního města Prahy, pojmenované Purpurová vertikála, co s člověkem udělá opravdová touha přijít na kloub běhu života.
„Zkoumám ho skrz výtvarno, hledám odpovědi na otázky, a pokud to lidi zajímá, mohou brát výstavu jako cestu po jednotlivých zastaveních,“ odkazuje na název Purpurová vertikála. Užité techniky, které se starají o překvapivou pestrost dvoupatrové výstavy, pro ni přitom nejsou důležité; chápe je spíš jako pomocníka ke správnému vyjádření myšlenky. „Zajímám se o strach, monumentalitu, velikost, lidskou identitu, emoce. Moje obrazy bývají tak velké, protože jimi chci vyjádřit situaci, kdy jako lidé čelíme něčemu stejně velkému.“
Jako když se učíte psát
Přestože Margita Titlová měla pohodové dětství a rodinu, o kterou se mohla opřít, výtvarné umění odmalička vnímala jako prostor, do kterého se může schovat a kde může být sama sebou. Malbu studovala na AVU na přelomu 70. a 80. let u klasicky školeného malíře Oldřicha Oplta, to zajímavé se ale pro ni dělo mimo stěny akademie. „Moji praví vůdcové byli lidi z undergroundu, Adriena Šimotová, Karel Nepraš, Václav Boštík. Tihle lidi se s námi přátelili, a to vlastně úplně stačilo,“ konstatuje. „Chtěla jsem si najít svůj styl, svou cestu, a věděla jsem, že musím začít od sebe. Začala jsem vlastním tělem, poměřila jsem ho se světlem, se stromy, se skálou,“ mluví o venkovních geometrických happeninzích. „To byly moje studie. Jako když začínáte psát a učíte se písmena. Na tomto základě pak vznikaly první kresby.“
Ve Vizitce se zmínila také o potřebě zkoumat neviditelnou lidskou energii a teplo – na výstavě je toho dokladem její práce s takzvaným Kirlianovým přístrojem, o restaurátorské práci, jíž se v 80. letech živila, o kooperaci s divadelním spolkem JEDL anebo o profesi pedagožky. Na konci 90. let se stala jednou z prvních žen ve vedení uměleckého ateliéru, to když ji ke spolupráci na FaVU v Brně přizval někdejší děkan Tomáš Ruller. Vyučuje dodnes, jednou týdně má přednášky na univerzitě v Ústí nad Labem. K abstraktnímu umění mladé studenty přibližuje třeba tak, že je nechá vést si deník jen pomocí barvy.
Související
-
Prezidenta nepřikrášlovat! Hlava státu na známce je tradice, kterou má smysl udržovat
Saša Michailidis se ptá bývalého hradního protokoláře Jindřicha Forejta a Pavla Kovaříka z Poštovního muzea.
-
Malba, fotografie i videoart. Cena Jindřicha Chalupeckého zná nové laureáty
Cena Jindřicha Chalupeckého se už od roku 1990 uděluje umělcům a umělkyním do 35 let. Od minulého týdne známe pětici těch, kteří se stali letošními laureáty.
-
Ivan Meštrović: sochař a světoobčan, který se odvážil tvrdit, že Masaryk nerozumí umění
Saša Michailidis se ptá kurátorky Galerie hlavního města Prahy Sandry Baborovské a historika Ondřeje Vojtěchovského.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
