Málo milován, málo nenáviděn. 200 let s Františkem Ladislavem Riegrem

Luboš Velek |foto: Martin Groman

Bez Riegrovy celoživotní činnosti by česká společnost patnáct let po jeho smrti nebyla tak dobře připravená založit si vlastní stát a učinit ho státem úspěšným. Přesto se dnes zdá, že jeho věhlas zapadl, zbyly nám Riegrovy sady, ale nic dalšího, až na pár ulic, se po něm nejmenuje, školákům jeho jméno už mnoho neříká. Jak říká historik Jiří Rak, Rieger má tu smůlu, že nebyl ani tak milován jako jeho tchán František Palacký, ani tak zatracován jako Mácha, Havlíček nebo Masaryk, u kterých se spory za života proměnily ve zbožtění po smrti. Rieger ve své politické činnosti většinou neuspěl, a tak ho překonali a zastínili jiní. A jak připomíná další historik Luboš Velek, Rieger není ani na bankovce, takže se s ním běžně nesetkáváme ve svém každodenním životě.

Jiří Rak|foto: Martin Groman

Přesto podle Martina Sekery stojí za to se Riegrem zabývat a vracet se k němu. Je to totiž příklad politika, který žije a pracuje ve chvíli, kdy tradiční politická témata, která prosazoval a řešil, kterým věřil, jsou vývojem překonána a on se musí vyrovnávat s touto zásadní proměnou svého světa. A to není téma jen druhé poloviny 19. století, ale mnoha dob následujících, až po tu naši. Jak dodává Jiří Rak, Riegrova politika byla smířit se s daným stavem a v něm se pohybovat, což ale často nevede k úspěchu. “Stále zdůrazňujeme svou loajalitu, nejdeme do střetu. Stejně se pak chová Beneš, stejný problém řešíme dnes v souvislosti s EU, vždy přijmeme daný stav, nepodílíme se na jeho formování, a čekáme, že nás ti druzí za naši mírnost a pasivitu odmění. Ale proč by to dělali, když sami ustupujeme a smiřujeme se se situací.”