Maková hora u Smolotel

Počátkem 18. století byl požádán slavný architekt C. A. Canevalle o plán kostela a malého kláštera, který měl patřit karmelitánským mnichům. Zakladatel však brzy zemřel a tak se celá další staletí kostel potácel mezi zapomněním a pokusy o oživení. Snad právě proto v sobě místo obsahuje tak mnoho krajiny, táhlých zalesněných kopců, vysokého nebe, ranních srn vycházejících ještě za rosy z lesů a skřivánčí písně z polí, které nejsou ani příliš daleko, ani příliš blízko.

Karmelitáni, pokračovatelé mystického díla Jana z Kříže a sv. Terezie z Avily, se v každé provincii snažili vybudovat větší klášter a k němu nějaký útulek, spíš poustevnu, kde se bratři mohli modlit a rozjímat. Zatímco ženská větev řádu se neustále zabývala "ženskými" problémy vztahů ke Kristu jako miláčkovi a božském ženichu, mužská větev rozvíjela odkaz vnitřního ohně a klidného vytržení, ve kterém bylo místo pro zemi a její krásy. Pro stromy a ptáky. Skrze stvořené člověk přicházel ke Stvořiteli, ale většinou se z nocí duše vracel na její radostný počátek.

Atmosféra místa je jednoduchá. Není to komplikovaná Svatá hora se svými nejednoznačnými hlubinami. Není to žádný hrad v nitru, ale právě jenom měkkým podzimním sluncem prozářená alej bříz a jeřábů. Maková hora spíš připomíná místa jako Lomeček u Vodňan, anebo starou alej za čimelickým zámečkem, kudy do rodných Mirotic chodíval mistr Mikuláš Aleš. Skoro není o čem hovořit, ale cítíme se zde volní a setřásáme tíhu a komplikovanost života.