Máchův Máj nově přečtený, rozezněný a uslyšený. Voicebandová kompozice pro čtyři hlasy

Jiří Adámek Austerlitz (rozšířením jména se nedávno přihlásil k židovským kořenům své rodiny) se dlouhodobě věnuje typu divadla nazývaného vokální, sonické či hudební. Scénický tvar se v něm komponuje jako hudební skladba. S herci vytváří hlasové kreace založené na dekonstrukci jazyka, rytmizaci řeči, často podobné právě Burianovým voicebandům. Přesto se však zpracováním Máje vydal na neznámou půdu. Poprvé si totiž nepsal původní vlastní text, ale rozezníval již existující a navíc velmi známou báseň.

Nejprve připravil a s interprety provedl první dva zpěvy pro Festival EFB uspořádaný v roce 2019 k šedesátému výročí Burianova úmrtí. Pro Český rozhlas k nim pak přidal zpěvy třetí a čtvrtý. V nahrávce pořízené na začátku letošního roku účinkuje mimořádně sehrané a kompaktní kvarteto ve složení Vendula Holičková (soprán), Barbora Mišíková (alt), Pavol Smolárik (tenor), Daniel Šváb (bas). Hudba, zvuk a zvukový design jsou dílem Michala Cába a Jana Veselého.

Báseň o strachu z nicoty. S Jiřím Adámkem Austerlitz o novém nastudování Máchova Máje

Proměnil se pro vás nějak vztah k Máchovu Máji, když jste se jím začal zabývat? Čtete ho dnes jinak než dříve?

Když jsem se Májem začal opravdu zabývat, zažil jsem jedno zásadní překvapení: ta báseň totiž není o lásce, ale o strachu z nicoty. Ano, hned v úvodním zpěvu jsou nádherně vymalovány kulisy prvomájové přírody, která celá zvučí láskou. Tím to ale taky končí. V ústřední části básně jsme pohroužení do zmatků a strachů člověka, který se nejprve připravuje na zítřejší popravu a poté se loučí se životem. Hledí tváří v tvář „prázdnu pouhému, které se NIC nazývá.“

Čtěte také

BáSnění Jiřího Adámka

Je zjevné, proč se o skutečných tématech Máje v čítankách nemluví: jsou velmi intimní, bolestivá a nepříjemná. Jenomže proto taky mohou vést k určité katarzi. Máj je dobrý příklad toho, jak školními hodinami literatury potenciální čtenáře blokujeme před hlubokou osobní zkušeností.

Do jaké míry se proměňuje Máchova básnická skladba a jeho verše ve vaší voicebandové úpravě? Výrazně jste krátil. Máte nějaký vzkaz pro ty, kdo čekají plnou verzi texu?

Mácha propojuje myšlenkový obsah veršů s rytmem a zvukovostí hlásek do takové míry, že mi to vyráží dech. Jenom příklad: spoutaný vězeň ve své kobce náhle vstane, a tu „nocí řinčí řetězů hřmot.“ Ty hlásky dělají přesně to, co řetězy ve skutečnosti! Takže svými postupy se snažím o to, rozkrýt tyhle souvislosti, nechat zajiskřit hudebnost básně. Jde mi o to, aby posluchač s naší pomocí překonal kulturní škatulky „báseň“, „verše“, „nedělní chvilka poezie“, „klasika“ a aby skutečně slyšel a vnímal.

Pokud něco vynechávám, vedou k tomu v zásadě dva důvody. Mácha tvořil v kontextu nějaké konkrétní doby, takže kupříkladu intermezza, kde zpívají duchové či loupežníci, podle mého soudu zastarala a nelze je zbavit puncu romantického klišé. O prologu na téma dobrého českého národa nemluvě.

Druhým důvodem je, že pro některé verše či sloky jsem nenašel hudební či voicebandovou artikulaci, která by je pro náš sluch nově rozsvítila. Některé jsem chtěl i tak ponechat, ale brzy se ukázalo, že tím jenom oslabuji účinek celé skladby. Někde taky další sloky, obrábějící ten samý motiv, z hlediska naší struktury retardovaly celek.

O samotě si číst v knížce, přeskakovat a vracet se k obtížným místům je něco jiného, než poslech, při kterém je o čase vnímání rozhodnuto shůry, autory rozhlasového díla. A pokud chceme udržet vnímavost vůči obsahům básně, je krácení nutné.

Nahrávka Burianova voicebandu Máchova Máje se ve zvukové podobě nedochovala, ale měl jste k dispozici Burianovo libreto. V čem pro vás bylo inspirující?

Zvukově se zachovala pouze nahrávka několika málo veršů kolem Šmeralova výkřiku „Matku mou! Matku mou! Krev syna teče po ní.“ Lola Skrbková, Burianova asistentka, uchovala režijní knihu, ve které je zaznamenáno, co pronášeli sólisté, co herecké kvarteto a co voicebandový sbor. Dále jsou tam pokyny k intonacím, někdy rytmům, protahovaným hláskám a podobně. Pro mě to byla spíše volná inspirace. Zkoumal jsem, jak moc Burian nezvyklými důrazy a délkami slabik prolamoval konvenci civilní dikce a řeč stylizoval. Z jiných pramenů vím, o co Burianovi hodně šlo: nabourat stereotypní důraz na první slabiku, který vede k poněkud monotónní dikci. To je zřejmé, když například porovnáte mluvu českých herců s polskými, kteří daleko více melodizují.

Snad jediné, co jsem od Buriana přímo převzal, bylo refrénovité vracení motivu „pozdní večer, první máj“. To tvoří určitou páteř celé skladby.

Váš voiceband je rozvržen pro čtyři hlasy. Pro stejné komorní kvarteto (soprán, alt, tenor, bas) jste napsal už Hru na uši. Máte pocit, že je to pro vás v jistém smyslu ideální uskupení? Nebo míváte někdy chuť napsat si třeba něco pro celý hlasový „orchestr“?

Čtěte také

Jiří Adámek: Hra na uši. Poslechněte si vítězné drama Grand Prix Nova

Já vlastně toužím po daleko větším počtu hlasů, po mluveném sboru. Jenom jsem ještě nepřišel na to, jak to prakticky zařídit. Znamenalo by to takový sbor objevit či sestavit a pak s ním velice dlouho zkoušet.

Na druhou stranu herci, se kterými pracuji mnoho let, podávají fascinující výkony. Jsou úžasně přesní v naplňování detailní partitury. Mluví čistě, bez nadbytečného patosu, bez klišé v dikci, která si většina výborných herců během života vytvoří a moc neumí se jich zbavit.

Hudebně zvukové plochy k vašemu voicebandu vytváří Michal Cáb. Proč jste oslovil právě jeho a jak spolupráce na zvukové podobě probíhá?

Michal mě před lety okouzlil, když naživo hudebně doprovázel jednu experimentální výtvarnou performanci. Bavila mě jeho uvolněná přítomnost, kombinace digitálních zvuků a hravého ťukání do různých nástrojů a zvučítek. A taky zvláštní dvojlomnost určité punkové ledabylosti a přitom jemnosti.

Připravili jsme spolu také inscenaci Sto nejkrásnějších českých básní do pražského divadla Komedie a při té příležitosti se ukázalo, že Michal má pro poezii velký cit. A společný rozhlasový Máj chceme převést ještě letos v květnu do divadelní podoby a uvést v pražském divadle Alfred ve dvoře.

Psáno pro Týdeník Rozhlas.