Lyrik v efektní masce z krásných slov. Vratislav Färber si v Jedné větě vede příliš neosobní deník
Po dobu dvanácti měsíců napsat každý den jednu větu. Na tomto jednoduchém půdorysu vystavěl v roce 2008 výtvarník a grafik Viktor Karlík svůj projekt nazvaný Jedna věta. Od té doby vzniklo více než pětadvacet svazků těchto zápisků, které si na jeho žádost vedli spisovatelé, překladatelé či výtvarníci. Jejich řady nedávno rozšířil básník, editor a literární historik Vratislav Färber.
Dotyčné deníky vycházely do roku 2019 jako zvláštní příloha čtvrtletníku Revolver Revue, od roku 2020 však pod hlavičkou stejnojmenného nakladatelství vycházejí coby samostatně prodejné publikace. Mezi jejich autory – až na dvě výjimky české provenience – výrazně převažují starší muži, patřící často k okruhu spolupracovníků zmíněného periodika. Uvedené charakteristice obvyklých pisatelů Jedné věty odpovídá i autor nejnovějšího svazku, který působil mimo jiné v Národní galerii a v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky a znát jej budou i pravidelní posluchači Vltavy.
Lyrický tón a kontemplativní ladění autorových básní z dob normalizace jsou vlastní i autorovým zápiskům z roku 2021. Ty si Vratislav Färber sice vedl poctivě každý den, ale upřímně řečeno, čtenáře lačnícího nahlédnout do hlavy i každodenního života zasloužilého literáta čeká dosti skrovný příděl záznamů osobnější povahy. Stejně jako po celý svůj život upřednostňuje autor i tentokrát druhé před sebou samým a svět poezie před tím reálným. Střípky pisatelových prožitků nebo vzpomínek, jejichž protagonisté zůstávají ukryti za iniciálami, se tak krčí ve stínu citátů či veršů jeho oblíbených a jím otevřeně pojmenovaných autorů.
Čtěte také
Přiznávám, že jsem při hodnocení Jedné věty Vratislava Färbera trochu na rozpacích. Na jednu stranu záslužně představuje poměrně málo známou, a přesto významnou postavu tuzemské literární scény, které za mnohé vděčí dlouhá řada nejen minulých, ale i současných spisovatelů a spisovatelek. Na straně druhé se však nemohu ubránit dojmu, že autor vynaložil nemalé úsilí na to, aby se do svého deníku promítl jen v nejnutnější míře, jakou dotyčný žánr vyžaduje, a raději se zahalil do efektní, leč poněkud bezkrevné aforistické mlhy. Svou recenzi si proto dovolím uzavřít citací zápisu, který samozřejmě ve skutečnosti nemusí vůbec pojednávat o autorovi, ale ve vztahu k jeho knize se mi jeví být nadmíru příznačným: „Byl napojen na umělou výživu (ostatní tělesné funkce vymizely či redukovány) – a psal a psal a psal…“
Související
-
Historická detektivka otevírá hned dvě 13. komnaty Finů. Román Popel a sníh se dočkal českého vydání
V debutu finské spisovatelky Petry Rautiainenové s názvem Popel a sníh lze spatřovat mimo jiné to, že i dnes lze téma druhé světové války pojednat neotřelým způsobem.
-
Poslouchej Systém, a vše bude ó ká. František Tichý napsal dystopické sci-fi nejen pro mládež
Jedním z nejpopulárnějších současných autorů literatury pro mládež je bezesporu spisovatel a pedagog František Tichý, jemuž právě vyšla nová kniha s názvem Rekrut 244.
-
Lež má krátké nohy, strach zase velké oči. Dora Kaprálová napsala strašidelný příběh pro děti
Knížka Dory Kaprálové s názvem Pan Nikdo a bílá tma nedávno vyšla v nakladatelství Baobab s ilustracemi Darji Čančíkové.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
