Lucius Annaeus Seneca: Faidra

Divadelní historici se dlouho přeli o to, jestli se tragédie Lucia Seneky v době svého vzniku vůbec hrály. Jejich inspirace v řecké dramatice je na první pohled zřetelná a také Faidře předcházelo dílo Euripidovo. Autor ji vytvořil v Římě za vlády císaře Nerona a o jejím případném uvedení na scéně nic nevíme. V každém případě se s ní český divák tentokrát v překladu Evy Stehlíkové setkává poprvé. Riskantního úkolu zživotnit dílo považované spíše za literaturu se v Divadle v Dlouhé chopila režisérka Hana Burešová.

Příběh Faidry, sestry u nás rozhodně známější Ariadny, je plný vášně, násilí i tragických chyb a omylů. Faidra zřejmě z politických důvodů provdaná za krále Thesea , slavného řeckého hrdinu, který ji často opouští, aby vykonal své slavné činy, se zamiluje do nevlastního syna Hippolyta. Tato láska vyroste z pocitu odcizení, osamocení a prázdnoty vlastního života, a snad právě proto má tak zničující sílu. Těžko říct, zda Hippolytus je opravdu tak oddaným ctitelem bohyně Diany a odpůrcem žen, ale v každém případě Faidru odmítne. Ta ho pak ve snaze zakrýt vlastní vinu nařkne, že ji znásilnil a Theseus vracející se z vítězné výpravy povolá na pomoc i boha moře, aby Hippolyta za tento domnělý čin ztrestal. Nad mrtvým Hippolytovým tělem se Faidra přizná ke své intrice a zaplatí za ni vlastní smrtí. Tento vypjatý děj ztvárnil Seneca především dlouhými monology, v nichž barvitě popisuje vnější i vnitřní dění. I když v Dlouhé text upravili, vědomě se jeho charakteristické slovní podstaty nezbavili. Nebylo to vůbec nutné, protože režisérce se podařilo najít patřičnou míru divadelní stylizace, která dobře koresponduje s koturnovým rozměrem senekovské tragédie. Především osudové antické drama umístila do téměř holého prostoru, v němž září pouze dva krystalické segmenty a průzor na horizontu, který se mění barevným svícením a zároveň plní funkci zrcadla. Kromě toho se v něm objevují siluety hlavních aktérů, které významově doplňují to, co se zrovna sděluje na scéně. Hraje se výjimečně na jevišti pouze pro devadesát diváků. Od Burešové to však není žádná schválnost. Senekovo patetizující drama se tím zintimňuje a publikum je více zaangažováno na osudu hlavních hrdinů. Vzniká tak překvapivě jednoduché přemostění mnoha staletí, které nepotřebuje žádnou aktualizaci, aby nám postavy nebyly vzdálené.

Seneca se inspiroval Řeky do té míry, že samozřejmě nevynechal ani Chór. Ten bývá často největším kamenem úrazu v nových interpretacích antiky. V Dlouhé však vyšli z toho, že Chór reprezentuje tradiční hodnoty a tak do této oblasti sáhli. Ne však do Řecka, ale do Japonska a vyplatilo se jim to. Kostýmy Hany Fischerové dovolují výraznou pohybovou stylizaci provázenou rytmizací mluveného a zpívaného slova. Režisérka si také dobře uvědomovala, proč Seneku tak obdivoval Shakespeare a jeho generace. Krvavé činy se zde prezentují na jevišti divadelně naturalisticky , abychom byli svědky rozpadu hodnot a řádu v jeho nejdrastičtější podobě. Úspěch inscenace Faidry by však byl jen poloviční, kdyby se Burešová nemohla opřít o herce schopné naplnit její koncepci. Helena Dvořáková je Faidrou vášnivou i zoufalou, která se postupně vysvléká z královského zlata, aby byla jen ženou toužící a milující. V závěru se pak z ní stává už jen vyhaslá troska, kterou konečně osvobodí dobrovolně přijatý trest. Také Chůva Emmy Černé vlastně všechno dělá z lásky, která však nestačí, když se jí všechno vymkne z rukou. Theseus Miroslava Táborského skrývá svou královskou tvář pod maskou, když ji odkryje, nevidíme hrdinu bájí,ale člověka, který bojuje s vlastními nejistotami duše. Jeho krvavé slzy nepatří jen synovi a Faidře, ale celému mizejícímu světu. Ani menší jevištní zkušenost Miloslava Koniga , který postavu Hippolyta zatím- zvláště na začátku- teprve hledá, nevrhá stín na odvážný pokus Divadla v Dlouhé proměnit literární drama v živě pulsující divadlo.Na pokus, který se podařil.