Litevské pohádky

Národní obrození a s ním i zájem o lidovou slovesnost přichází do Litvy až koncem 19. století. Sbírání lidových pohádek je spjato především s osobností Jonase Basanavičiuse, který byl nejen spisovatelem, ale i politikem a vědcem. To je dodnes na litevských pohádkách patrné. Jsou zaznamenávány podle vědeckého klíče jako folklorní díla a pokud jejich dikci sběratel výjimečně naruší, pak aby doplnil vlastní didaktickou nebo vlasteneckou myšlenku. Navíc k odkazu Jonase Basanavičiuse se v Litvě dodnes přistupuje nekriticky, takže i litevské pohádky jsou nejoceňovanější v původní folklorní podobě. Jejich literární převyprávění samozřejmě existují, neprošla ale etapou romantismu, tak jako u nás, a chybí především ,,litevská" Božena Němcová, která by jim dala vroucnost a jemnost.

Litevské pohádky sbírali a literárně upravovali především muži. Ve srovnání s našimi jsou mnohem věcnější, litevská děvčátka si jistě nedělají iluze o princích na bílých koních a místo šťastného rozuzlení se leckdy dočkáme spíš vtipného ponaučení. Většina litevských pohádek obsahuje tradiční evropské syžety. Najdou se ale i pohádky velmi originální, trochu pochmurné, v nichž vystupují hadí královny, dvouhlaví koně a železní vlci.