Jean Cocteau: Lidský hlas

Nahrávka Supraphonu z roku 1974, které předcházelo představení uváděné v pražské Viole.

Přeložila Eva Bezděková.

Rozhlasová úprava a režie Josef Henke.

Dramaturg Pavel Minks.

Účinkuje Jaroslava Adamová.

Natočeno v roce 1992.

Jaroslava Adamová  (15. března 1925 Praha – 16. června 2012 Praha)

Vystudovala pražskou konzervatoř, kde jejími profesory byli Lola Skrbková, Jiří Plachý, Ladislav Pešek a Anna Iblová. Ještě za studií spolupracovala  se slavným divadlem Větrník. Po absolutoriu ji režisér Jiří Frejka angažoval do Vinohradského divadla, kde se uvedla v inscenaci Neveuxova Thesea mořeplavce. Slavnou se stalo její ztvárnění Puka ze Shakespearova Snu noci Svatojánské. Puka si o několik let později zahrála i v rozhlasové adaptaci. Když v roce 1950 musel Jiří Frejka odejít do Karlínského divadla, Jaroslava Adamová sem přešla s ním.  Po jeho tragické smrti a krátké spolupráci s E. F.  Burianem nachází J. Adamová angažmá Divadle Estrády a satiry. Tady začíná její spolupráce a přátelství s Janem Werichem. Ten se stává později i šéfem divadla. To časem změnilo název na Divadlo ABC. V roce 1962 angažoval Ota Ornest Adamovou do Městských divadel pražských, kde zůstala až do roku 1990.  Ale i po odchodu do penze zde ještě řadu let hostovala. Herecký rejstřík Jaroslavy Adamové byl velice široký. Byla první českou Klárou Zachanasianovou  v Durrenmattově Návštěvě staré dámy (režie Miroslav Horníček!) i Alicí v jeho hře Play Strindberg, první Elektrou ze Sartova dramatu Mouchy. Hedu Gablerovou ze stejnojmenné tragédie nastudovala s Alfrédem Radokem.

Významnou kapitolu v profesním životě Jaroslavy Adamové představuje také rozhlas, její výkony zdobí ceněné inscenace Československého rozhlasu z konce padesátých a z šedesátých let jako například Válka s mloky, Hodina v rodném městě, Bylo to na váš účet, Jistý den vzdálené minulosti, R.U.R. a další. Jaroslava Adamová učila dlouhá léta na pražské konzervatoři a vychovala zde řadu herců.

Josef Henke

Josef Henke se narodil 12. ledna 1933 v Mladé Boleslavi jako syn ředitele zdravotního ústavu. Po Raisově gymnáziu v Jičíně studoval divadelní a filmovou režii na pražské AMU a externě na FAMU, už tehdy působil v rozhlase a v televizi jako asistent, autor a herec. V Krškově snímku Stříbrný vítr (1954) se mihl coby světlovlasý student a v Kachyňově Králi Šumavy (1959) byl zadržen chrabrými pohraničníky při útěku na Západ. Režíroval mluvené slovo Trnkových Osudů dobrého vojáka Švejka (1956). V roce 1955 byl angažován do Divadla E. F. Buriana D 34 a vliv avantgardního režiséra, který se v té době začal vracet ke svým kořenům, byl pro Josefa Henkeho naprosto zásadní. Koncem 50. let se pak stal režisérem literárně-dramatického vysílání Československého rozhlasu.
Z Henkeho režií, jež vznikly v průběhu šedesátých let, jmenujme alespoň několik her a kompozic: M. Krleža: V táboře, K. Čapek-F. Pavlíček: Život a dílo skladatele Foltýna (v hlavní roli s nedávno zesnulým Iljou Rackem), K. H. Mácha-E. F. Burian: Kat, W. Borchert: Venku přede dveřmi (1963), V. Dyk-E. F. Burian: Krysař, hra na motivy lidových loutkářů Johan doktor Faust, I. Bergman: Malba na dřevě, A. Přidal: Sudičky, F. Kafka – J. Henke: Proměna, F X. Šalda: Zástupové, S. Beckett: Krappova poslední nahrávka.

Je-li řeč o Viole, je třeba zmínit, že Josef Henke stál u jejího zrodu, stejně jako u vzniku Lyry Pragensis. Zabýval se teorií uměleckého přednesu a napsal knihu Síla slova (1963). Při normalizačních čistkách byl v roce 1971 z rádia propuštěn, když mu bylo k tíži připsáno natočení desky na památku Jana Palacha Kde končí svět. Živil se jako divadení režisér, například v loutkovém divadle v Mostě, v kladenském Lampionu, v Divadle Spejbla a Hurvínka nebo v libereckém Naivním divadle a také v animovaném filmu. Psal audiovizuální scénáře,  spolupracoval rovněž na koncertech souboru Chorea Bohemica a vymyslel typ hudebních pořadů Setkání na schodech v prostorách Národního muzea.

I po nedobrovolné „tvůrčí pauze“ se Henkemu podařilo prakticky bez problémů navázat na svou předsrpnovou tvorbu. Do rozhlasu se vrátil po roce 1989 a stal se šéfrežisérem a šéfredaktorem ČRo3 – Vltava. Mezi nejvýraznější Henkeho inscenace devadesátých let patří především adaptace her Friedricha Dürrenmatta (Dvojník, 1990) a Samuela Becketta (Žhnoucí popel, 1991). Režíroval také například televizní inscenace Manon Lescaut, Bílé noci, Přeludy, naposled televizní film Žena v kleci (1999).