Bernard Shaw: Pygmalion

Poslouchejte on-line do 3. srpna 2018.

Každý v Londýně zná Shawa, fabiánského socialistu, výtvarného a hudebního kritika, vegetariána, asketu, humoristu, umělce až do konečků prstů a muže z lidu až do špiček bot. Člověk navýsost originální a inspirující – zuřivě nekompromisní, překypující nápady, neodolatelně oslňující – Ir.
Sunday World 1891

George Bernard Shaw (26. července 1856, Dublin – 2. listopadu 1950, Ayot St. Lawrence, Anglie) se začal psaní her věnovat až poté, co si vyzkoušel dráhu beletristy, neuspěl jako politik a proslavil se jako kritik. Roku 1882 měla premiéru jeho prvotina Vdovecké domy (u nás častěji uváděna pod názvem Domy pana Satoria). Jako dramatik se zpočátku prosadil daleko výrazněji ve zbytku Evropy než v Londýně a ve dvacátých letech se stal kmenovým autorem amerického divadla Theatre Guild. Ačkoliv dnes je jeho jméno pronášeno jedním dechem se jménem jiného slavného Ira – O. Wilda – Shawova dramatika je zcela jiného ražení než Wildeovy „dobře napsané hry“. Shaw zůstává polemický, kritický a možná proto někdy trochu složitý i v divadelní tvorbě. Navíc se velmi angažoval při uvádění svých her a můžeme ho považovat za jednoho z prvních moderních britských režisérů.

Logo|foto:Český rozhlas

Shawovi velmi záleželo na vyznění inscenací jeho her a platí to i o hře Pygmalion. Její námět poprvé zmínil v dopise už v roce 1897. Hru ale dokončil až v roce 1912. Souhlas k inscenování dal nejprve divadlům ve Vídni, Berlíně, New Yorku, Stockholmu, Varšavě a v Budapešti. I v Praze byla komedie uvedena dřív než v Londýně. První českou Lízou byla Anna Sedláčková a prvním profesorem Higginsem Miloš Nový - na scéně Národního divadla v roce 1913. Teprve 11. dubna 1914 se hra objevila na domácím, londýnském jevišti.

Shaw neustoupil ani o píď volání publika i inscenátorů po happyendu – sňatku Lízy a Higginse. Na to si příliš cenil filozofického základu své patrně nejhranější hry. To neznamená, že by chtěl omezovat teatrálnost nějakou suchopárností. O tom svědčí jedna z jeho poznámek na účet soudobého anglického herectví:

Neustále jsem zápasil s vědomou snahou našich herců podehrávat své role, tak aby je nikdo neobvinil s teatrálnosti. Bylo zapotřebí evropské války, aby je vyléčila z touhy být především dámou a milostpánem a pak teprve herečkou a hercem.

Pravda je, že pokud vám známý bude referovat o tom, že byl v divadle na Pygmalionu, jedna z prvních vašich otázek bude – kdo hrál profesora Higginse a Lízu Doolittlovou. V tomto směru měla vinohradská inscenace z roku 1968 dva velké trumfy: Miloše Kopeckého a Jiřinu Bohdalovou. Od únorové premiéry měla jen do června 28 repríz.

Jiřina Bohdalová, Miloš Kopecký|foto:ČTK, Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Inscenaci nastudoval režisér František Štěpánek. Pro nás je jistě zajímavé, že svou režijní kariéru začal v brněnských studiích Československého rozhlasu. V roce 1952 ho E. F. Burian angažoval do Armádního uměleckého divadla. S Burianem pak Štěpánek přešel i do obnoveného D 34. V AUD režíroval například Čapkovu Matku (velmi krotký pokus o návrat K. Čapka na česká jeviště), Tolstého Vzkříšení (kde se setkal s Milošem Kopeckým), v D34 pak například Sartrovu, mírně řečeno kontroverzní, hru Někrasov.

Alfréda Doolittla hrál lja Prachař|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

V roce 1957 ho Jan Škoda (o kterém byla řeč v druhém dílu našeho cyklu) angažoval do Ústředního divadla Československé armády, jak se tehdy jmenovalo Divadlo na Vinohradech. Tam František Štěpánek zůstal až do roku 1988. Z jeho režií je třeba připomenout Maryšu s Gabrielou Vránovou v titulní roli, Obchodníka s deštěm s Hanou Maciuchovou a Svatoplukem Skopalem nebo Simonovo Vstupte s Vlastimilem Brodskýma a Josefem Bláhou. Štěpánkova inscenace Mnoho povyku pro nic pomáhala konstituovat slavnou hereckou dvojici Kolářová & Hanzlík. Z uvedeného výčtu je vidět, že se mu dařilo zejména v tradičním repertoáru a ve spolupráci se silnými hereckými partnery. František Štěpánek byl též uznávaný a oblíbený pedagog na pražské Damu.