Letní kurz dějin českého divadla (slyšených rozhlasem)
Molière: Don Juan
Klasická tragikomedie o slavném svůdci žen. Rozhlasovou adaptaci inscenace Národního divadla z roku 1957 v režii Jaromíra Pleskota s Otomarem Krejčou, Bohumilem Záhorským, Vlastou Fabianovou a dalšími poslouchejte on-line od 21. do 27. července 2018.
Také ve třetím pokračování cyklu o ozvěnách českého divadla ve vysílání Českého rozhlasu zůstaneme v pražském Národním divadle. A to i přesto, že první provedení Pleskotovy inscenace Molièrova Dona Juana se konalo 21. 11. 1957 v Bělehradě v rámci zájezdu činohry ND do Jugoslávie. To, že se Národní divadlo vypravilo do Jugoslávie, svědčí o společenských změnách, kterými země procházela a které mimo jiné umožnily vznik této inscenace. Jejich odrazem bylo právě šéfování Otomara Krejči v ND a následné angažování režiséra Jaromíra Pleskota. Od prosince téhož roku pak inscenace zůstala v repertoáru naší první scény až do roku 1960 a patřila k nejoceňovanějším počinům své doby. Podobně jako o necelý měsíc mladší Radokovo nastudování Osbornova Komika.
V roce 1963 Dona Juana v prakticky stejném obsazení a s hudbou Jana F. Fischera natočil Jaromír Pleskot ve studiu Českého rozhlasu. Ústřední dvojici si tak i před mikrofonem zahráli Otomar Krejča (Don Juan) a Bohumil Záhorský (Sganarelle). Dále uslyšíte Vlastu Fabianovou, Františka Smolíka, Marii Tomášovou, Zdeňka Štěpánka, Vladimíra Ráže a další členy tehdejšího souboru Národního divadla.
Don Juan vstupuje na perspektivní šachovnici Tröstrovy scény v prostém elegantním kostýmu, barevně kombinovaném v černo-bílé, s kytarou v ruce. I pod maskérskou retuší tváře tohoto Juana prosvítá civilní tvář Krejčova, to znamená, že v jejích měkkých rysech je stále kdesi přítomen odstín laskavé vlídnosti a moudrého porozumění. Mimická maska ovšem tomuto spodnímu tónu protiřečí: chladný, zkoumavý, kose ironický pohled očí, posměšná, zlá, pohrdavá křivka stažených a kroucených rtů. Ta tvář orámovaná černým okrajem zdviženého límce, má aristokratickou vznešenost, stejně jako pánovitý, nelomený, agresivní tón řeči. Ale chvílemi v té přimhouřené aroganci zazní vyzývavý plebejský tón: ten studený hráč – jimž Krejčův Juan je především – odhazuje vyzývavě poslední zbytky společenské přetvářky, a pod ní se objeví vztek.
Ano: Krejčův Juan je impozantní charakter velkého individualisty, velký sobec a destruktor. Pán. Velitel. Dobyvatel. Ale je především tím, kdo dohlédl až ke dnu všech fíglů vznešenosti, kdo odkryl všechnu špínu pokrytecké ušlechtilosti, všechnu ubohost světa za maskou velkosti a chodí světem proto, aby tu masku strhával cynismem svého jednání.
Jindřich Černý
Takto popisuje inscenaci a především výkon Otomara Krejči v titulní roli Jindřich Černý. A Milan Lukeš napsal, že Krejčova postava je Don Juan donchuánství zbavený, který zmrazí diváky dokonalou studií strohého racionalisty, ideologa aritmetické rovnice 2 x 2 = 4 a totálního sobce, který s ženami zachází jako handlíř s koňmi, odtažitého misantropa, chladného a posměšného libertina.
Inscenace Dona Juana vznikla pod režijním vedením Jaromíra Pleskota. Pro toto jeho tvůrčí období v Národním divadle je právě příznačné hledání společenského obsahu dramatických textů, výrazová uměřenost a především schopnost spolupracovat s výraznými hereckými osobnostmi. Například s Krejčou mají za sebou Čínského císaře z Frishovy Čínské zdi (Městská divadla pražská 1946), Tuzenbacha ze Tří sester (tamtéž 1948) a Richarda de Beauchampa ze Shawovy Svaté Jany (ND 1956), před sebou Malvolia (Cokoli chcete, ND 1963). S Janem Pivcem jako hejtmanem nastuduje Jaromír Pleskot v roce 1958 Revizora, o rok později s Karel Högerem Smrt obchodního cestujícího, s Františkem Smolíkem Zdravého nemocného (1960) a konečně v roce 1959 svou možná nejslavnější inscenaci – Hamleta s Radovanem Lukavským v titulní roli.
Ve svých počátcích byl ale Jaromír Pleskot (*11. února 1922) pod silným vlivem předválečné avantgardy, zejména Jiřího Frejky. Roku 1945 absolvoval dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Už během studií sbíral praxi jako herec ve Větrníku a Nezávislém divadle a jako režisér v Divadle Vlasty Buriana (1944). Těsně po válce byl u založení Divadelního studia konzervatoře (DISK), kde na sebe výrazně upozornil inscenací Nasredin od J. Mahena s Radovanem Lukavským v hlavní roli. Jeho tehdejší styl popsal L. Fikar takto:
Pleskot komedii rozbil na tisíc střepů a pak je dal dohromady. To je jeho režie. Kus operety, kus zkarikované opery, kus parodie, kus pantomimy, nápad za nápadem: inteligentní, vtipný, jevištní.
Ladislav Fikar
V roce 1945 angažoval třiadvacetiletého Jaromíra Pleskota Jiří Frejka do Městských divadel pražských. Hned první Pleskotova zdejší inscenace – Lazebník sevillský – patřila k těm nejúspěšnějším nejen v rámci této pražské scény. Dalším významným počinem bylo nastudování hry Franze Werfla Jacobowski a plukovník (1946), kde vzdělaného polsko-německého žida hrál J. Marvan a polského plukovníka B. Vrbský. V roce 1947 přivezl ze Švýcarska dramaturg a překladatel Karel Kraus Frischovu hru Čínská zeď a režie této revuální frašky se ujal právě J. Pleskot. Hra měla hlavně z ideologických důvodů rozporuplné kritiky. I u diváků se pak daleko větší oblibě těšila Pleskotova inscenace Tylovy Fidlovačky ze stejného roku. V poúnorové vypjaté atmosféře vyprovokovala k odsuzujícím reakcím většinu kritiky (nebo možná spíš tu část, co směla publikovat) inscenace hry Minuty na hodinách od W. Saroyana. Víceméně z trestu byl pak Pleskot přesunut z Vinohrad do menšího Komorního divadla. Tam v prosinci téhož roku uvedl již zmíněné Tři sestry, kde vedle O. Krejči hráli například D. Medřická, J. Štěpničková, R. Lukavský a J. Marvan. Pleskot byl jedním z prvních českých inscenátorů, kteří v Čechovově hře zdůraznili komediální motivy. Na dlouho poslední Pleskotovou pražskou režií byla inscenace Jeho Urozenost pan Měšťák v Komorním divadle v roce 1949. Také Jiřina Štěpničková zde odehrála svou poslední roli ve Frejkových MDP. Ten z nich byl vyhozen v roce 1950.
Jaromír Pleskot odešel do Olomouce, kde se zapsal několika inscenacemi – Strakonický Dudák, Othello (v hlavní roli začínající J. Bek) a Talenty a ctitelé. Poprvé zde také inscenoval Molièrova Dona Juana.
V roce 1953 se J. Pleskot vrátil do Prahy, ale jako režisér Československého státního filmu. Po dvou středometrážních filmech – dětský Na stříbrném zrcadle a komedie Kam sním – natočil oblíbenou pohádku Obušku z pytle ven a Robinsonku podle románu M. Majerové.
V roce 1957 (tedy v roce, kdy v USA poprvé vyšel Kerouackův román Na cestě, kdy měly svou světovou premiéru Genetův Balkon a Bernsteinova West Side Story, kdy byla do vesmíru vystřelena Lajka a do Československa zamířil Nikita Chruščov) nastoupil Jaromír Pleskot do Národního divadla. Pracoval tam až do svého odchodu do penze. Například ještě v roce 1982 zde nastudoval velmi úspěšnou inscenaci Stará historie. Po roce 1989 krátce řediteloval Divadlu E. F. Buriana (1990–1991) a až do vysokého věku hostoval v řadě pražských i mimopražských divadel.
Jaromír Pleskot také přeložil Shakespearovy hry Zimní pohádka, Antonius a Kleopatra, Macbetha, Jak se vám líbí, Holbergova Jeppeho z vršku a Osbornovu hru Ohlédni se v hněvu.
Pro Československý rozhlas připravil Jaromír Pleskot vedle Dona Juana adaptace Tolstého Anny Kareninové (1967) a Hadriána z Římsů (1993).
Osoby a obsazení: Don Juan (Otomar Krejča), Sganarelle, jeho sluha (Bohumil Záhorský), Elvíra, choť dona Juana (Vlasta Fabianová), Don Carlos, Elvířin bratr (Miroslav Doležal), Don Louis, Juanův otec (Eduard Kohout), Majdalenka (Marie Tomášová), Dorotka (Luba Skořepová), Petřík (Josef Pehr), Socha komtura (Zdeněk Štěpánek), Gusman, její štolba (Karel Pech), Don Alonso, Elvířin bratr (Vladimír Ráž), František, chudák (František Roland), Fialka, lokaj (Josef Velda) a Nedělka, obchodník (Bohumil Bezouška)
Překlad a rozhlasová úprava: Karel Kraus
Hudba: Jan Frank Fischer
Dramaturgie: Dalibor Chalupa
Režie: Jaromír Pleskot
Natočeno v roce 1963.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
