Letní kurz dějin českého divadla (slyšených rozhlasem)
Ivan Vyskočil: Blbá hra aneb Křtiny v Hbřbvích
Text Ivana Vyskočila Blbá hra aneb Křtiny v Hbřbvích byl poprvé uveden na konci šedesátých let. Našim posluchačům nabízíme nahrávku, která vznikla počátkem devadesátých let montáží studiové a veřejné nahrávky divadelního představení. Vedle autora Ivana Vyskočila uslyšíte Barboru Hockovou, Vlastu Špicnerovou, Otakara Roubínka a Lubomíra Tlalku. Poslouchejte on-line do 14. září 2018.
Skoncujme již jednou s cizáckými absurdními a podobnými hříčkami, které jsou našemu duchu cizí, pokusme se o vlastní blbou hru.
Ivan Vyskočil, český herec, dramatik, pedagog, prozaik, osobnost inspirativně činná hned v několika uměleckých disciplínách, naštěstí zanechal svůj otisk také v rozhlase. V 60. letech, kdy po odchodu z Divadla Na zábradlí, pokračoval v psaní a hraní text-appealů v Redutě pod hlavičkou Nedivadla, dostal možnost vyzkoušet si také žánr rozhlasové hry.
Jako rozhlasový autor debutoval Ivan Vyskočil sérií monologů a dialogů Návštěva čili návštěva v roce 1965. V roce 1967 byly natočeny hned dvě úspěšné inscenace Vyskočilových her Cesta do Úbic (později autorem přenesená na jeviště) a Příhoda. V obou případech se na vzniku inscenací dramaturgicky podílel Jaromír Ptáček a režisérem byl Jiří Horčička.
Rozhlasová montáž studiové a veřejné nahrávky divadelního představení Blbá hra aneb Křtiny v Hbřbvích je datována rokem 1991.
Účinkují: Ivan Vyskočil, Barbora Hocková, Vlasta Špicnerová, Otakar Roubínek a Lubomír Tlalka
Dramaturgie: Václav Daněk
Režie: Pavel Michal
Natočeno v roce 1991.
Ivan Vyskočil o Nedivadle
Nedivadlo je takové naše – já jsem vždycky říkal, říkám a budu říkat naše, protože bych hrozně rád, aby to tak bylo, ale uvědomuju si, že jsem v tom byl a zatím jsem většinou sám – takové naše pokoušení se o jistou podobu autorského divadla. Já jsem si to nedivadlo začal uvědomovat jako volné sdružení lidí, kteří jsou na něm existenčně nezávislí, když jsem se stal existenčně nezávislým na Divadle Na Zábradlí. Když jsem odtud mohl odejít. Tehdy jsem si říkal, že to, oč jde, to téma, se nedá realizovat v instituci, ale jedině s přáteli, s těmi, kdo jako přátelé vydrží, kdo se jako přátelé vzájemně osvědčí. Odtud vůbec celý ten nápad dělat nedivadlo s lidmi, kteří měli svá zaměstnání. Pavel Bošek byl v té době redaktorem, Leoš Suchařípa zástupcem šéfredaktora časopisu Divadlo a kromě toho odborným asistentem na DAMU, Josef Podaný byl redaktorem Československého rozhlasu, Juna Prachařová byla v televizi jako loutkoherečka, Vladimíra Volková učila na Lidové škole umění…
My jsme tornu původně v Redutě (1963–64) říkali divadlo přátel. Byli jsme zvědaví, jestli je vůbec možné, aby se sešlo pár lidí, kteří se živí něčím docela jiným a přitom jsou nadaní na něco, co je těší a v čem vidí příležitost k sebepoznání, vyjádření, hledání, jestli je možné, aby spolu nějakou dobu dělali. A zjistili jsme, že to možné je, ale že to neskýtá žádné zajištění, žádné výhody, že to skýtá jenom přátelství a tu radost, že se dá dělat společně. A takhle jsme dělali představení, které jsme nazvali Poslední den.
Když dostanete titul, tak můžete za deset dní udělat představení. Poslední den bylo textappealové představení: ti, kteří byli schopni si něco napsat a připravit, jako byl třeba Pavel Bošek nebo Pepík Podaný, si udělali svoje vstupy. Leošek Suchařípa říkal: „kdybych to moh z něčeho přeložit“ a dostal možnost přeložit to ze mě. A dělali jsme to představení s S+H kvartetem, tehdy kvintetem. Jakmile si lidé vyjdou vstříc, jakmile si porozumějí, jde to vlastně samospádem. Někdo to vždycky musí formulovat, usměrňovat, jak to bude dál, a to jsem dělal já, ale ne že bych to uměl. Kdyby byl na mém místě někdo jiný, možná, že by to bylo daleko úspěšnější, a kdyby někdo jiný říkal mně, co mám dělat, tak by to bylo úspěšnější jistě. Tak jsme s tím nedivadlem začali. Text toho představení nebyl nikdy napsán, ale záznam pak vyšel v časopise Repertoár malé scény.
Ivan Vyskočil (in Nedivadlo Ivana Vyskočila, Český spisovatel 1996, str. 19)
Věra Ptáčková o Ivanu Vyskočilovi
V čase, kdy Jan Grossman s Václavem Havlem realizují po Vyskočilově odchodu svou představu absurdního divadla, pohrává si solitér Ivan Vyskočil v Redutě s vlastními představami, dramatickými texty, avantgardními i ve stavbě samé: „Přestávka, někdy však spíš konec po prvním jednání.“ V sedmdesátých a osmdesátých letech přidá k funkcím autora a čteče ještě funkci roznašeče cedulí: zval na svá představení, jako se zvávalo kdysi – osobně. Svá dramata o mnoha hrdinech a skvělých prostředích (viz HAPRDANS, čili Hamlet, princ dánský) stačil sugestivně realizovat většinou ve dvou osobách na dvou židlích u jednoho stolu.
Byl tak i režisérem a scénografem a možná i technikem, neurotikem, milencem, dědečkem a otcem. V čase rozkvětu nonverbálního mimického projevu, který cenzura luštila přece jen obtížněji, přijal riziko slova, a to jako jediného výrazového prostředku: od jeho základních gramatických a syntaktických možností po skvělá poetická absurdní propojení. Můžeme mluvit o totální funkci slovního sdělení, suplujícího nejen hereckou akci, ale i prostředí, scénografii.
Věra Ptáčková (Svět a divadlo, 1997, č. 2. str. 97)
Ivan Vyskočil o hře Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra
Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra vznikla z ničeho nic (vlastně ze samotného názvu Křtiny v Hbřbvích) a z jedné vody během jednoho odpoledne, večera a noci, tedy v jednom tahu, jednoho krásného dne v polovině května 1964 jakožto právě blbá hra. Původní verze byla obsáhlejší, delší. Ta byla zredukována hned pro první zveřejnění v Redutě (Nedivadlo), horním sále (bývalý bar Casino, nynější jazz-club), koncem října 1965. I tak její uvádění „v celku“ trvala zpravidla čtyři hodiny. V přesvědčení (a nejednou s omluvou), že čím delší, tím víc odpovídá svému pojmenování.
Autor hru zveřejnit nechtěl, podlehl však naléhání Jitky Bodlákové a Leoše Suchařípy. Zveřejnění hry, tedy představení, spočívalo – a nadále spočívá – ve čtení a komentování textu, ve zkoušení toho, co a jak a proč, případně v „dramaturgickém“ výkladu, „režírování“ a „hereckém ztvárňování“.
Prvním partnerem (a na pódiu jediným) byl Leoš Suchařípa, který Nedivadlem (Poslední den a zejména Křtiny v Hbřbvích) vlastně otevíral svou hereckou a hráčskou kariéru. Z postav hry měl ve své kompetenci hlavně Julia, Vyskočil ostatní, hlavně Maryšu a Soňu. Tomu se přizpůsoboval, podle toho utvářel další vývoj, varianty hry, textu. S Leošem Suchařípou ono veřejné zkoušení bylo nejspontánnější a nejautentičtější.
Na počátku let sedmdesátých místo a part Leoše Suchařípy měl Pavel Bošek. (Znovu v Redutě, pak v divadélku Radio.) V té době Blbou hru postupně vytlačily volnější kreace s Pavlem Boškem Jen tak a Kurs. V období půlroční indispozice Pavla Boška (infarkt) došlo k obnovení za účasti Vlasty Špicnerové a Přemysla Ruta. Tím (účastí Vlasty Špicnerové a její „kompetence“, pokud jde o ženské postavy, a účastí Přemysla Ruta nejen na Oskarovi, ale zejména jako klavíristy-improvizátora a zpěváka „populárních písní“) došlo k většímu „zdivadelnění“, „inscenování“ a fixování, byť nadále šlo (mělo jít) o čtení, komentování a „zkoušení“ textu. Tedy „s textem v ruce“.
Na dalších představeních spolupracovali: opět Pavel Bošek (1976–80), opět Leoš Suchařípa (1980–82), Markéta Vyskočilová, Barbora Hocková a Otakar Roubínek. Odtud také množství kombinací a variací. Jak provedení, tak i textu.
Nedivadlu šlo a jde od prvopočátku vědomě spíš o zkoušení a učení a setkání a hru a srandu než o oficiální umění. A už vůbec ne o oficiální moderní a exportní umění. Tudíž Nedivadlu taky od prvopočátku jde, když už padla zmínka o autorství a spoluautorství hry a hraní, o zdůraznění, ozvláštnění řeči (byť to je čeština, anebo právě protože to je čeština) jako toho „nejnevinnějšího a nejnebezpečnějšího ze všech darů, kterých se člověku od bohů dostalo, aby jím dosvědčil, kým je“. Křtiny v Hbřbvích se toto pokoušejí – jistě paradoxně, nahlavupostaveně – připomenout, ozvláštnit, zdůraznit řečovými frázemi, manýrami, pózami, klišé, bláboly, nesmysly. Někteří to snad chápou a někteří snad pochopí, budou-li mít k dispozici text. A na základě takového textu by možná mohlo být i zřejmější, proč Nedivadlo považuje za podstatnější a potřebnější otevřít hru a setkat se ve hře, než předvádět a konzumovat umění, jak už je zvykem.
Ivan Vyskočil, předmluva ke hře Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra (in Nedivadlo Ivana Vyskočila, Český spisovatel 1996, str. 69–70)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka