Divadlo na Vinohradech - 30. léta 20. století

Jestliže v našem cyklu sledujeme většinou cestu divadelních inscenací z jevišť do studií Českého rozhlasu, tentokrát vedla opačným směrem. Vedralův Urmefisto měl premiéru v rozhase v květnu roku 1987. Divadelní verze pak 9. února 1988, takřka přesně o rok později od natočení rozhlasové inscenace – 2. února 1987. Tu nastudoval režisér Jiří Horčička a hlavní roli svěřil Eduardu Cupákovi. Poslouchejte on-line do 7. září 2018.

Tématem hry se stal skutečný příběh herce velkého talentu, jehož touha vyniknout byla silnější než jeho svědomí. Podkladem pak bylo několik zdrojů, těmi nejdůležitějšími skutečné životní příběhy herců Gustava Gründgense, Hanse Otta a spisovatele Klause Manna. Všechny tři osudově zasáhl nástup nacismu v Německu. Zatímco Otto a posléze i Mann zaplatili životem, Gründgens jako nacistický kolaborant dokázal těžit z jakékoliv dějinné situace. O svoji prestiž předního německého umělce nepřišel ani v poválečných demokratických poměrech Německé spolkové republiky, kde působil dál jako herec a divadelní intendant.

Gründgensův švagr Klaus Mann napsal ještě před svou sebevraždou v emigraci v roce 1949 román Mefisto a jeho hlavní postavu, herce Hendrika Höfgena, vybavil zřetelnými Gründgensovými rysy. V poválečném Německu román vzbudil skutečný rozruch. Gründgensův adoptivní syn podal žalobu za křivou pomluvu a dokonce dosáhl u soudu zákazu vydávání románu. Román Mefisto, který pak přesto v roce 1981 vyšel znovu, tentokrát už bez protestů, se těšil velké přízni čtenářů, z nichž mnozí ho objevili v souvislosti s vynikající filmovou adaptací Istvána Szabó.

Román i film byl dalším zdrojem rozhlasové hry Jana Vedrala, která v roce své premiéry (1987) samozřejmě zapůsobila u posluchačů nejen skvělou inscenací Jiřího Horčičky, ale i paralelami kulturní politiky a brutalitou nacistického režimu s komunistickým totalitním režimem, jenž tehdy vládl v Československu.

Divadlo na Vinohradech, druhá polovina osmdesátých let

V polovině osmdesátých let se z Divadla na Vinohradech stala scéna, kam se vyplatilo chodit nejen těm, kteří chtěli vidět na živo známé televizní hvězdy. Výraznou zásluhu na tom měl dramaturg Jan Vedral, s jehož smysluplnou dramaturgií ožila i inscenační tvorba. Režisér Jaroslav Dudek inscenoval například Ajtmatovův  Den delší než století (1986), Jan Kačer kromě Urmefista nastudoval Dykova Krysaře (inscenace často připomínaná nejen pro tehdy naprosto převratnou přítomnost Vladimíra Merty na oficiální scéně). Vrcholem těchto snah byla na sklonku osmdesátých let Vedralova dramatizace Bulgakovova Mistra a Markétky  v režii Jaroslava Dudka a návrat Josefa Topola na pražské jeviště – Jan Kačer zde v roce 1989 připravil jeho hru Hlasy ptáků. K dalším aktivitám patřil také cyklus Čtené divadlo prezentující původní, dosud nehrané české hry (mj. Lázňovský: Podvojník; Lagronová: Nevím kudy kam; Topol: Stěhování duší; Vostrý: Lotos na mrazu). V 80. letech se stali členy ansámblu herci L. Frej, V. Preiss, V. Sloup, M. Stropnický, T. Töpfer a M. Vladyka.

O svém působení v Divadle na Vinohradech během druhé poloviny osmdesátých let mluví Jan Vedral také v sedmém dílu rozhlasových memoárů Osudy:

Jan Vedral

Vztah jedince, intelektuála, umělce a moci je celoživotním tématem divadelníka, dramatika, teoretika, pedagoga a rozhlasového tvůrce Jana Vedrala. Ve své tvorbě si často klade otázku, za jakých okolností lze říkat pravdu a kdy je nutné k tomu, řečeno s Brechtem, používat lsti.

02576968.jpeg

Jan Vedral pochází z divadelnické rodiny – otec Rudolf byl režisér, matka Eva tanečnice v souboru písní a tanců. Po maturitě na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze a vojenské službě dálkově vystudoval dramaturgii na DAMU. V průběhu studií byl dramaturgem Divadélka v suterénu (1977–1979) a Státního divadla Oldřicha Stibora v Olomouci (1979–1981). V letech 1981–1983 pracoval v Divadelním ústavu. V následujících dvou letech působil jako autor a dramaturg v oddělení rozhlasových her Hlavní redakce literárně dramatického vysílání Československého rozhlasu. Dalo by se říct, že divadlo a rozhlas se v osobě Jana Vedrala pro příště spojí v jakési personální unii.

Od roku 1983 byl šéfdramaturgem v Divadle na Vinohradech, v letech 1990–1994 ředitelem Městských divadel pražských, od 1994 do ledna 1998 byl znovu šéfdramaturgem Divadla na Vinohradech, v letech 2001–2004 pracoval jako dramaturg v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Od roku 2012 je opět šéfdramaturgem Divadla na Vinohradech.

Od roku 1983 je pedagogem DAMU, v letech 1990–1993 byl jejím proděkanem. V roce se 1993 se stal docentem dramaturgie, v roce 2001 byl jmenován profesorem pro obor dramatické umění – dramaturgie činoherního divadla. Souběžně v letech 1998–2000 vyučoval na Vyšší odborné škole tvůrčího psaní Josefa Škvoreckého a od roku 2000 na Literární akademii.

Jan Vedral od dob svých studií spolupracoval s českými amatérskými divadelními soubory jako metodik, lektor, porotce a člen poradních sborů. Od roku 2005 spolupracoval několik let s Českým rozhlasem jako poradce generálního ředitele.

Publikoval a publikuje teoretické studie, kritiky a fejetony. Je autorem řady divadelních her a dramatizací – Urmefisto, Mistr a Markéta podle Bulgakova, Pěna dní, Nadsamec, Zámek, Bolest a kámen, Obrazy z Francouzské revoluce, Kašpar Hauser – Dítě Evropy, rozhlasových her a seriálů – Orfeus 33–45, Čtyřicet dnů, Cesty pana Gullivera, Dabér, Jackson čili showbyznys a umírání v tancích a písních národa českého, We have got him (Staří režiséři), Xaver – Český rozhlasový román a dalších televizních scénářů a teoretických prací.

Jan Vedral: Urmefisto .
Osm dialogů o cestě vzhůru.
Šest dialogů na vrcholu. Epilog – na konci cesty kolem světa.

Osoby a obsazení: postava nazvaná Höfgen (Eduard Cupák), postava nazvaná Sebastian (Ladislav Frej), postava nazvaná Ulrichs (František Němec), postava nazvaná Barbora (Daniela Kolářová), muž (Petr Pelzer), intendant (Josef Vinklář), emigrant (Ladislav Mrkvička), postava nazvaná Lotta (Hana Maciuchová), majitelka penzionu (Marie Marešová), návštěvník (Jan Teplý), adjunkt (Pavel Rímský), režisér (Vladimír Brabec), advokát (Zdeněk Ornest) a mladík (Jiří Schwarz)

Dramaturgie: Pavel Minks
Režie: Jiří Horčička
Natočeno v roce 1987.

autoři: Martin Velíšek, Jan Vedral