Lazare, pojď ven (vzkříšení Lazara)
O dvou hrobech Je zvláštní, že lidé nedávají svým dětem jméno Lazar. Jako příjmení se ještě občas vyskytne, proslavila se s ním například Markéta Lazarová, ale nazvat novorozence třebas Lazar Novák, to je, uznejte, trochu proti srsti. Když si člověk představí, co by asi takový synek zakoušel ve školních lavicích, jímá ho hrůza. Lazar se prostě stal symbolem nemohoucího ubožáka a byl od něj odvozen termín "lazaret", což je nemocnice, zvláště pak vojenská. Ani v církevních dějinách nemá na růžích ustláno, dotáhl to akorát na patrona hrobařů a řezníků, a to může být rád, protože jinak by mu zůstali jenom žebráci a malomocní.
Samotné jméno má přitom docela dobrý obsah. Pochází z hebrejštiny a znamená "Bůh mu pomohl". A co víc, v biblickém příběhu vystupuje Lazar jako jeden z nejlepších přátel Ježíše. Se svými sestrami Marií a Martou žil v Betánii, kam parta učedníků ráda chodila. Po dlouhých cestách a interakcích s davy to pro ně byl vítaný relax, oáza, ve které vysadili a dali si kafíčko, věneček a rakvičku se šlehačkou.
Jenomže potom přišel ten příběh. Lazar chytil záhadnou nemoc, bylo mu hůř a hůř, až z něj byla troska nad propastí. Marie s Martou zkoušely všechno z domácí lékárničky, ale nic nepomáhalo, s Lazarem to šlo zkrátka a dobře z kopce. Tak poslaly narychlo vzkaz Ježíšovi, že je zle, a jestli by nemohl přijít.
On ale váhal a váhal, až nakonec dováhal a učedníkům sdělil: "Lazar umřel. A dobře, že jsem v Betánii nebyl, protože z toho kouká velice zajímavá lekce z předmětu zvaného víra, který pořád probíráme". Tomáš hrál mezi dvanácti roli filosofa, tak to reflektoval slovy: "Pojďme do Betánie, ať umřeme spolu s ním". Spisovatel Hemingway možná ani netušil, že tahle věta byla předchůdkyní jeho slavné repliky na téma "komu zvoní hrana".
Následovala zajímavá scéna. Ježíš přichází do Betánie, všechno je smuteční, nebožtík leží v hrobě a Marta běží naproti s poznámkou: "Kdybys tady byl, tak by brácha neumřel". Byl v tom kus víry, a taky výčitka. Všude přece pronikala pověst o tom, že Ježíš uzdravuje, ale jak se zdálo, ševcovy děti zůstaly pěkně bosé. Jenomže Ježíš najednou všechno otočil a povídá: "Co myslíš, dokážu mu pomoct, i když je dávno po všem?"
Události nabraly potom rychlý spád. Nejdřív menší a pak větší průvod se vydal k pohřebišti, kde Ježíš přikázal zděšenému davu otevřít hrob a silným hlasem zvolal: "Lazare, pojď ven!" Následující šok si asi dokážete představit.
O Lazarovi se pak už z Bible nic nedovíme. Středověká legenda praví, že s oběma sestrami odešel jako misionář z malebné Betánie do ještě malebnější francouzské Provence a stal se biskupem na místě, kde je dnešní město Marseille. Po pár staletích tam prý vykopali jeho kosti. Jestli je to pravda, nevím. Ale člověk jménem Lazar by měl mít zápis v Guinnessově knize rekordů, protože jako jediný v dějinách měl dva hroby se vším všudy.
Poselství příběhu je nicméně prosté: Ježíš je silnější než smrt. Ani v případě Lazara to sice neznamenalo, že nakonec nemusel stejně umřít, tahle víra ale jeho život docela zajímavě prodloužila. A taky změnila. Apropos, ještě něco: nikdy není tak pozdě, aby bylo skutečně po všem.
Nejposlouchanější
-
Helena Albertová: Nelaskavé hry. Nejen náhoda svede hrdiny tragikomedie do zchátralé restaurace
-
Džuniči Saga: Zpověď šéfa jakuzy. Syrový pohled do srdce japonského podsvětí a fungování tamní mafie
-
Tichý blázen Ota Pavel aneb Život je krásný i krátký
-
Povídky Petra Borkovce, J. A. Pitínského, Dana Beka, Marie Škrdlíkové a dalších českých prozaiků
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.