Kubistický svět v kubistickém domě

Dům U Černé Matky Boží v Celetné ulici, reprezentativní kubistická architektura Josefa Gočára z roku 1912, ostatně výtvarnému (i kubistickému) umění sloužil již dříve - ještě v předminulém roce jej užívalo České muzeum výtvarných umění, které v něm pořádalo výjimečně kvalitní výstavy, přičemž v nejvyšších patrech instalovalo stabilní expozici českého kubistického malířství, sochařství, architektury a uměleckého řemesla. Teprve v roce minulém se dům stal součástí Národní galerie, která z vlastních sbírek, ze sbírkových fondů dalších institucí (především Uměleckoprůmyslového a Národního muzea), jakož i ze sbírek soukromých vytvořila a v prosinci veřejnosti zpřístupnila tuto dosti vyčerpávající stálou přehlídku kubistického tvarosloví. Natolik bohatou, že v jejím obklopení pozapomeneme na úzkou stylovou vymezenost a formovou výlučnost děl a ocitneme se spolu s nimi v době, jejímž výrazem byla ona poněkud pochmurně působící hranatost.

Dům U Černé Matky Boží v Celetné ulici|foto: ČTK,ČTK

Vystaveny jsou obrazy, plastiky, kresby a grafiky všech výrazných představitelů českého kubismu, tedy malířů Filly, Kubišty, Čapka, Beneše, Procházky, Špály, sochaře Guttfreunda, architektů Janáka, Chocholy, Gočára a Hofmana. Jako samostatná díla jsou zde představeny realizace návrhů nábytku (kubistickému názoru nad jiné vyhovuje přirozená hranatost židlí, ale i křesel a knihoven), jakož i ukázky pověstného kubistického nádobí. Expozice nabízí rovněž pohled na uměleckohistorické zázemí, z něhož česká verze kubismu vzešla, stejně jako na vlivy, které na ni působily.

Připomeňme, že právě v kubismu nalezla kultura 20. století jeden z nejsilnějších zdrojů dalšího vývoje, prostředek k vyjádření dynamické povahy světa. Byť od roku 1910 (v němž Pablo Picasso a Georges Braque objevili nový způsob stavby výtvarného díla) přilákal tento umělecký směr množství pokračovatelů a interpretů, "čistý" kubismus prvého analytického období byl fenoménem natolik radikálním a jedinečným, že kromě Prahy nenalezl nikde v světě bezprostřední ohlas. Připomeňme zde, že kubistické domy nevznikaly ani v Paříži! Pouze u nás našlo dílo obou "otců zakladatelů" podivuhodnou rezonanci a nečekané vyznění v nejrůznějších oblastech výtvarného usilování - kromě jmenovaných oborů i ve scénografii a teorii umění. Český kubismus měl však ještě větší ambice: v duchu stylového "gesamtkunstwerku" usiloval změnit vzhled světa, tedy i způsob života člověka.

Jakkoli formální rysy českého kubismu byly odvážně avantgardní, jeho obsah jako by vyjadřoval nedůvěru v další pozitivní vývoj evropské civilizace, včetně jejích psychických fenoménů. Před fotografiemi kubistických domů, beroucích na sebe zpětně podobu kafkovských Zámků, stejně jako před kuboexpresionistickou Guttfreundovou Úzkostí jsem si uvědomil, že oč je kubismus formálně uzavřenější kapitolou z dějin výtvarného umění, o to aktuálnější a živější kvalitou vzhledem k umění současnému je jeho naléhavá vážnost, výrazová důslednost a jednoznačnost v reflexi dobového pocitu.