Krev zmizelého

Příběh začíná na severu v pobaltském Livonsku, někdejší výspě Řádu německých rytířů. Mladý Arno (Václav Jiráček), nejmladší z Templářského šlechtického rodu, utíká z rodného sídla před postupující Rudou armádou do Finska, aby tam proti ní bojoval na straně finských partyzánů. Spolu se svým přítelem Joštem jsou poraněni a odvezeni do německého lazaretu v českém pohraničí. Arno se dlouho potácí mezi životem a smrtí a ze svého téměř beznadějného stavu se dostane jen díky obětavé péči Helgy (Vilma Cibulková). Válka bohužel jejich vztahu nepřeje. Po svém uzdravení je Arno povolán, aby bojoval na straně nacistických vojsk. Jeho rodné Livonsko je drancováno Rudou armádou a on nemá téměř žádné zprávy o rodině. Mezní situace ho dožene až k sebevraždě a Helgu zanechává se závětí a děckem.

Na mikrosvětu příhraničního městečka můžeme celou dobu pozorovat, jak moc válka ovlivnila osudy lidí, jak rozbouřená doba přeje dravým a bezohledným a jak slušnost, soucit a laskavost jsou ve vypjaté situaci najednou považovány za slabost. Primář Blau (Martin Huba) je deportován do gheta a pak do Osvětimi. Kdo má odvahu zvednout hlavu a ohradit se proti zvůli třeba jen slovem, je odstraněn, zatímco malé ryby v českém rybníce jsou čím dál tím kluzčí, když cítí, že vždycky nějak bylo a nějak bude. Osud postupně zamete i s Helgou, která je po válce označena za kolaborantku, neboť má dítě s Arnem. Situace se znenadání otočila a ti, co se doposud ustrašeně krčili v ústraní, jsou nyní největšími odbojáři, kteří se mstí zbytku Němců, kteří v pohraničí zůstali. Jejich divoký odsun znovu připomíná zvěrstva války.

Vilma Cibulková ve filmu Krev zmizelého|foto: Česká televize

V poválečném Československu, kde se moci pomalu chápají komunisté, se pak Helga s dcerou Dorli snaží žít normální život. Dorli je fascinována postavou otce, kterého nikdy nepoznala a o němž slýchala pouze z matčiných vyprávění. Vídá ho jako mladíka, stejného, jako jej poznala matka, navštěvuje ji ve snech, ale i za bílého dne, mladý, krásný, zaplavený světlem. Jeho postava jí nedá spát. Dorli nakonec následuje odkaz křižáckého rodu svého otce a místo pomstě zasvětí svůj život šíření slova božího a odpuštění.

Vladimír Körner se valnou částí své filmové tvorby zaobírá druhou světovou válkou a způsobem, jakým zasáhla do lidských životů. Jako tematická výslednice jeho dosavadní tvorby působí potom výpravný historický film, který spolu s Milanem Cieslarem uvedl na plátna kin. Krev zmizelého je v současné české filmové tvorbě unikátní hned z několika důvodů, její výpravnost je pak až tím posledním z nich. Körner se svým scénářem otevřeně dotýká témat, která byla dlouhou dobu tabuizována. Ostrého hrotu scenáristova pera není ušetřena jediná strana, nikdo nevyšel z války s čistým štítem. Körner zachycuje stinné okamžiky dějin s maximální objektivitou. Jeho poselstvím je smířlivost, jako by říkal, že 60 let po válce nemá valný smysl budovat třecí plochy mezinárodních vztahů tím, že budeme zapomínat na vlastní hříchy z minulosti. Dvě ženské hrdinky umožnily Körnerovi dva různé pohledy na svět. V opozici proti Helžině trpkosti a opatrnosti zakořeněné v neveselém osudu stojí Dorlina naivita a dychtivé očekávání. Vyústěním tragických okamžiků, které Dorli zažívá v nejkrásnějším období lidského života, však není zatrpklost ani touha po pomstě, ale odpuštění.

Milan Cieslar přistoupil ke Körnerovu scénáři citlivě a podařilo se mu vykreslit velice silné scény například z jara 1945 a již zmíněného odsunu. K nejpodařenějším patří dle mého názoru velice lidská scéna s polskými pohraničníky při exhumaci Arnových ostatků, která je sdělná i beze slov. Hodně působivé jsou i záběry z koncentračního tábora viděné Blauovýma očima, jsou syrové a bezútěšné, ale ani v nejmenším nepůsobí rouhačsky nebo nepatřičně. Zřejmě bylo skutečně potřeba nejméně šedesátiletého odstupu od války, aby mohla Krev zmizelého vypadat tak, jak vypadá. Za jedinou slabší pasáž považuji záběry z Belgického Konga, které vyznívají až téměř snově a neskutečně, nutno však poznamenat, že je zbytek filmu víc než bohatě zastíní.

Pozoruhodný herecký výkon podává Igor Bareš|foto: Česká televize

Krev zmizelého je filmem, který má podle mne jeden z nelepších castingů v současné české kinematografii. Vilma Cibulková, která v postavě Helgy zestárne v průběhu filmu o dvacet let, předvádí naprostý herecký koncert, dokáže být lidská, neústupná, zranitelná i zoufalá, a to vše v naprosto realistickém provedení. Její herecký výkon je vzácně vyrovnaný, v žádné pasáži filmu nepůsobí nepatřičně ani rušivě. Stejně tak Martin Huba a Igor Bareš předvedli vynikající herecké výkony, z postavy Čevory, kterou ztvárnil právě Igor Bareš, běhá mráz po zádech. Výkon Ester Geislerové (Dorli) také stojí za zmínku, přestože jí poměrně zřetelně vyhovovala spíše snová a meditativní poloha role, naopak vyhrocené scény jsou v jejím provedení občas trochu křečovité. Špičkové herecké výkony můžeme spatřit pak i u menších rolí, ať už je to Pepek Jiřího Lábuse nebo zajímavě ambivalentní role Ondřeje Vetchého jako vysokého stranického funkcionáře.

Krev zmizelého je po všech stránkách poctivý, kvalitní, řemeslně velice dobře odvedený film se skvělými hereckými výkony, který má co dát svou tematikou i zpracováním. Rozhodně není odpočinkový a patří k tomu druhu filmů, které vám v hlavě spustí proud myšlenek.

Krev zmizelého (Shadows of The Deceased) Režie: Milan Cieslar; scénář: Vladimír Körner; kamera: Jiří Macháně; zvuk: Lubor Hochmann; střih: Miloslav Liška, Milan Cieslar; výtvarník: Jan Kadlec; kostýmy: Evženie Rážová; producenti: Milan Cieslar, Hana Vrbová.

HRAJÍ: Vilma Cibulková (Helga), Ester Geislerová (Dorli), Martin Huba (Blau), Václav Jiráček (Arno), Vladimír Dlouhý (Jost), Ondřej Vetchý (Lubič), Igor Bareš (Čevora), Jiří Lábus (Pepek), Marek Vašut (Kongo Müller).