Kráska je v nesnázích, ale divák se baví
Ústřední téma nového filmu Jana Hřebejka Kráska v nesnázích (autoři k němu byli údajně inspirováni básnických textem) je samo o sobě dost nosné, aby vystačilo na celý film. Půvabná mladá žena stojí před nesnadnou volbou, zda setrvat v poněkud problematickém, sociálně nejistém (a navíc konfliktním), zato však milostně naplněném svazku, nebo se vydat "za sociálními jistotami" se starším, solidním a laskavým člověkem, který si bude považovat toho, že získal přitažlivou partnerku.
Ale jako by se tvůrcům slibný a solidní syžet nestačil. Co dalšího během necelých dvou hodin stihnou naznačit, kolik pozoruhodných postav i figurek přivést na scénu, kolik motivů "nakousnout" a nedopovědět! Osu, která je, či by měla být páteří filmu (a kterou tvoří oblouk se třemi záchytnými body - hlavní hrdinka Marcela, její manžel, neúspěšný automechanik Jarda, a bohatý toskánský vinař Evžen), zbytečně zatěžuje hrozen dalších postav a minipříběhů. Samy o sobě jsou docela zajímavé, většinou za nimi tušíme vzrušující osudy a někdy i tajemství. Třeba: proč vlastně Kráska kdysi odešla z matčiny rodiny? Jak žije a co všechno musí snášet její matka, aby si udržela lenošného muže, uzurpátorského příživníka? Jak se dostala starší, fanaticky zbožná učitelka do osidel náboženské sekty? Jakou "šťastnou" náhodou se sešli proradný právník a mazaný duchovní, který je navíc bratrem nájemnice v Evženově vile? Každá postava naznačuje lidský osud, který stojí za vyprávění, ale jako celek to příliš nefunguje. Přesněji: dění na plátně to činí nepřehledným a zbytečně narušuje stavbu dramatu. Či, chcete-li, komedie, u Hřebejka to bývá vždycky na hraně. (Ostatně v poslední době se vžilo nazývat komedií i smrt v slzavém údolí.) Dramatická stavba se tříští do sledu epizod a odvádí pozornost od hlavní dějové linky.
A protože je pro všechno a pro všechny v jednom filmu málo prostoru, téměř žádný děj nedojde do finále prostřednictvím akce, nýbrž spíše dialogem. Pořád se mluví a mluví, všechno se musí vyříkat. Někdy to postačí, a je to i půvabné a duchaplné - především díky hereckým výkonům. Například ve scéně v prvotřídním restaurantu nad přepychovým menu, kdy mistrně napsaný i zahraný dialog ozřejmí v konfrontaci s Evženem charakter Marcelina otčíma; nebo v rozhovoru Marcely a Evžena v restauraci na nábřeží.
Tato široká rozkročenost do šířky i délky patří k Hřebejkovým filmařským specialitám a přivádí jeho krásku do nesnází. (Od zlodějů aut k ušlechtilému Čechoitalovi, od problémů s restituovaným majetkem ke krásné mladé dámě v nouzi, od psychického teroristy k podvodnému advokátovi - to vše ještě ozvláštněno letmou připomínkou povodní.) Opět je tu zřejmé úsilí tvůrců převést na plátno život v rozmanitě pestré paletě barev a zalidnit postavami z nejrůznějších společenských vrstev. Možná to plyne ze vcelku sympatické ctižádosti zaujmout, upoutat a pobavit, a zároveň okořenit divácký zážitek odměrkou mravna.
To vše v Krásce vysledujeme a nic proti tomu, jen kdyby ony ingredience tvůrci občas nepředávkovali. Nicméně: určitě to bude opět divácky úspěšný film, aniž by se publiku podbízel. K pozitivním konstantám snímků Hřebejkova týmu (scénárista Petr Jarchovský, kameraman Jan Malíř) patří i to, že pokaždé nalezne silné a zároveň atraktivní herecké obsazení; zde navíc režisér šťastně přivedl na plátno dva výrazné herce, kteří v posledních letech nejsou ve filmu příliš vidět: Janu Brejchovou a Josefa Abrháma. Herecky však jednoznačně dominují Aňa Geislerová a Jiří Schmitzer - jistě i díky postavám ve scénáři nejlépe propracovaným.
Nejposlouchanější
-
Město ve stínu. Soumračné příběhy Jakuby Katalpy, Anny Bolavé, Franze Werfela a dalších autorů
-
Miloš Doležal: Jako bychom dnes zemřít měli. Život a smrt Josefa Toufara, kněze umučeného StB
-
Anna Saavedra: Dům U Sedmi švábů. Příběh magické stavby, kterou se majitel rozhodl zdemolovat
-
František Xaver Svoboda: Zázračný bič. Co s vaším životem udělá stopař vodník
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.