Krása země

Pověsti, převyprávěné v próze, jsou vlastně veršované junácké písně nebo balady, které lidový pěvec zpíval monotónní melodií a doprovázel se přitom na jednoduchý jednostrunný nebo dvoustrunný hudební nástroj, podobný loutně nebo mandolíně. Výběr pohádek a pověstí s postavami, které jsou v našem prostředí zcela neznámé, uvedeme ve Stránkách na dobrou noc.

Albánský folklor je velmi bohatý. Lze říci, že v minulosti do jisté míry kompenzoval domácí psanou literaturu, která neměla pro svůj rozvoj historicky příznivé podmínky. Ve většině albánských pohádek, jako ostatně ve všech pohádkách, vítězí dobro nad zlem, někdy ale též chytrost a šikovná lest. Mnohé pohádky mají motivy a postavy společné s pohádkami evropskými i mimoevropskými. Vystupují zde králové a královny, princové a princezny, vezírové, boháči i chuďasové, moudré a laskavé babičky, ale i zlé stařeny, čarodějové a čarodějnice, chytří Nastradinové, tři bratři, hadi a koně, kteří se proměňují v lidské bytosti, či vychytralé lišky.

Obyvatel albánských hor |foto: Miroslav Jenčík

Některé postavy albánských pohádek jsou ale v našem prostředí zcela neznámé. Ústřední postavou bývá často Krása země, což je krásná žena, ve většině případů dobrotivá a nadaná kouzelnou mocí. Opakem jsou bezvousí muži, kteří jsou ztělesněním lsti, až krutosti.

Zvláštní úlohu hrají holohlaví, jejichž vada byla způsobena prašivinou; ti jsou považováni za chytré až vychytralé lidi, kteří si vědí ve všem rady. A velmi neobvyklá je veš, kterou princezna chová na čele, nebo hlava mrtvého, za niž se královská dcera provdá, a je pak odměněna, neboť hlava mrtvého se nakonec promění v krásného prince.