Králíček Jojo. S empatií proti nenávisti

22. leden 2020

Waititiho bravurní film by se měl zařadit po bok vážných i satirických klasik, jež se věnují nacismu a holocaustu.

Novinka novozélandského hitmakera Taiky Waititiho na sebe poutá pozornost coby komedie zasazená do nacistického Německa, v níž sám autor ztvárnil karikaturu Adolfa Hitlera, který je imaginárním kamarádem desetiletého kluka z Hitlerjugend. Tento záměrně okleštěný propagační popis skvěle funguje, aby k filmu Králíček Jojo přitáhl pozornost a současně vyvolal debatu. Ta se pak nejčastěji točí kolem otázky, jestli je přípustné dělat si srandu z nacismu a Hitlera. Ponechme stranou fakt, že už v době, kdy Hitler získal moc, i následně během světové války byl nabubřelý maniak s bizarním knírkem často parodován a zesměšňován. Humor totiž dokáže jakéhokoli tyrana připravit o jeho moc nad lidským strachem. Přesuňme se naopak do dnešní doby, kdy se humor a komika nacházejí v nelehké situaci a musejí se často obhajovat pro případ, že se někoho dotknou, nebo jsou označeny za neuctivé.

To krásné nacistické dospívání

Právě pro tento kontext představuje Králíček Jojo nejpádnější argument ve prospěch komiků a současně modelový návod, jak s humorem nakládat. Zásadní ohled totiž nemá představovat samotné téma, nýbrž to, kdo je terčem vtipu a jestli humorista téma nezlehčuje. Po zhlédnutí Waititiho filmu vyjde najevo, že výše uvedený popis premisy snímku vyzdvihuje jen jeho nejzjevnější atrakci, která snadno přitáhne pozornost k mnohonásobně komplexnějšímu a důmyslnějšímu dílu, jehož je nicméně nedílnou součástí. Waititi vytvořil satirické drama, které se zaměřuje na absurditu i zrůdnou efektivitu nacistického indoktrinačního a propagandistického aparátu, přičemž k tomu využívá pohled titulního malého hrdiny.

Z filmu Králíček Jojo, režie Taika Waititi

Taika Waititi se tématem chlapeckého dospívání zabýval již v předchozích bravurních filmech Kluk a Hon na pačlověky. Vykreslil jej přitom jako nelehké a zmatečné období, kdy kluci hledají vzory a mnohdy si je neadekvátně idealizují a současně je touha zapadnout do určitého kolektivu tlačí k přejímání rolí a typů vystupování, které s nimi vůbec nekorespondují. Druhá polovina Waititiho filmografie, tvořená spoluprací s Jemainem Clementem na outsiderských komediích Orel kontra žralok, Co děláme v temnotách i televizním kultu Flight of the Conchords, nám pak ukazuje, že ono dospívání v případě některých z nás nemusí být věkově ohraničené. Naopak mnohdy až v dospělosti můžeme zjistit, že sociální masky a persony, které jsme si vytvořili, aby nás chránily před okolním světem nebo nám pomohly do něj vplout, mohou být našimi největšími protivníky. V aktuální novince Waititi obě tyto roviny provázal a díky své charakteristické empatičnosti dodal jinak obvykle jednorozměrně pojímanému fenoménu nacistického Německa plastičnost a lidský rozměr. Tím, že za vší tou absurditou a monstrózní groteskností ukáže v jednotlivých postavách jejich lidskost, sice dává možnost, aby byly pochopeny, ale tím je nikterak nezprošťuje jejich viny; ba naopak.

Z filmu Králíček Jojo, režie Taika Waititi

Rozjařená a bláznivá vize ukotvená v racionalitě

Waititi se důmyslně vyhýbá největšímu úskalí satiry, že ji někteří lidé vezmou jako potvrzení svého pohledu na svět. V řadě případů sice spoléhá na diváky, že si do scén dosadí kontext na základě obeznámení s historií či vlastní empatie. Současně ale svou mnohdy rozjařilou a bláznivou vizi ukotvuje v racionalitě, k čemuž opět využívá postavy. V úchvatně vybraném a mistrovsky vedeném ansámblu nad skvělými výkony všech ostatních ční dvě ženské postavy. Hrdinova matka samoživitelka se navzdory nesnadné situaci snaží provést chlapce dospíváním a udržet ho na cestě lásky, pochopení a radosti, z níž ho strhává kultistická mašinérie Hitlerjugend. Přesně jako celý film také ona je plná života, energie, hravosti, kreativity, ale současně nedovoluje Jojovi odvrátit zrak od nemilých i drastických aspektů reality. Dalším potřebným zosobněním reality, dialogu a emocí vůči ideologii, jíž tak naivně a radostně Jojo následuje, se stává židovská dívka, kterou jeho matka ukrývá v podkroví. Obě ženy nesou na svých bedrech tíhu racionality a svědků či obětí válečných hrůz, ale při tom zůstávají nezlomené. Naopak o to zatvrzeleji bojují o zachování svých postojů a své existence – ne kvůli samotnému pudovému přežití, ale kvůli své názorové a bytostné opozici vůči tyranii, zlobě a nenávisti.

Z filmu Králíček Jojo, režie Taika Waititi

Chaplin pro dnešní diváky?

Díky této vyváženosti dokáže Králíček Jojo být hurónsky směšný, dojemně emotivní i drasticky mrazivý. Ačkoli by se velikášských soudů měl člověk vyvarovat, věřím a doufám, že se Waititiho bravurní film zařadí po bok vážných i satirických klasik, jež se věnují nacismu a holocaustu. Někdo možná šplhounsky podotkne, že jisté zdejší prvky či motivy již dříve přinesl Chaplin v Diktátorovi, Benigni v Život je krásný nebo del Toro Faunovým labyrintem. To nikterak nesnižuje fakt, že Waititi dokázal linie komedie, melodramatu i hororové metafory dospívání zpracovat zcela po svém do enormně působivého celku. Především se mu ale podařilo aktualizovat a pro dnešní diváky zpřítomnit palčivá témata lidských dějin, aby nebyla zapomenuta a v lepším případě snad ani opakována.

Z filmu Králíček Jojo, režie Taika Waititi
autor: Jiří Flígl
Spustit audio

Související