Konečně český biják hollywoodského střihu. Vlny rozvlnily Karlovy Vary

Obrovský aplaus a většinou pochvalná hodnocení. Debaty o úloze rozhlasu. A zájem o „staré dobré“ rozhlasáky. To všechno vzbudila světová premiéra filmu Jiřího Mádla Vlny na karlovarském filmovém festivalu. Objevily se i hlasy, které snímku vyčítají zjednodušování dějinných souvislostí, ale ve filmu, který má omezenou stopáž, nelze jinak. Co se týká nastínění souvislostí, udělal režisér, co mohl.

Vlny rozehrávají příběh Redakce zahraničního života Československého rozhlasu v letech 1967 a 1968 (včetně srpnové okupace naší země „spřátelenými vojsky“ v čele se sovětskou armádou), a jejího technika Tomáše. Ten je, na rozdíl od většiny členů zmíněné redakce, čistě fiktivní postavou. Ne všechny události a epizody z osobních životů novinářů odpovídají skutečnosti, zásadní dějinné zlomy ale pravdu odrážejí. Režisér Jiří Mádl vycházel jak z pečlivého studia dokumentů, tak z obsáhlých rozhovorů s rozhlasáky, kteří to všechno zažili. Když na filmu začal pracovat, řada z nich totiž ještě žila.

Redakce zahraničního života byl podle všeho svět sám pro sebe. Film líčí její zaměstnance jako hvězdy, které národ miloval, a mnozí lidé si pokládali za čest udělat si s někým z nich „selfíčko“. Tenhle svět ovšem zašlapala do země sovětská okupace Československa.

Podzemní vysílání doslova pod pásy tanků

Nejsilnější momenty film nabízí ve chvílích, kdy líčí vynalézavé způsoby „ilegálního vysílání“ poté, co je budova Československého rozhlasu obsazena a vysílání vypnuto. I tuhle záležitost měl Mádl prostudovanou, vychází tak víceméně ze skutečnosti. Stále je mezi námi ještě dost pamětníků, kteří tohle „podzemní“ vysílání pamatují. Je to věc, kterou se technici a redaktoři rozhlasu zapsali do dějin. Mimochodem – tradice skvělých a kreativních techniků a mistrů zvuku je v našem veřejnoprávním médiu cítit dodnes. I díky současným „lidem za pultem“ má vysílání Českého rozhlasu vysokou kvalitu.

Dobrou práci odvedl Jiří Mádl při výběru herců do Vln. Podle svých slov se zaměřil spíše na povahové vlastnosti a charakterové typy, nehledal v první řadě fyzicky podobné představitele. Táňa Pauhofová coby Věra Šťovíčková, Stanislav Majer coby Milan Weiner, Vojtěch Kotek coby Jiří Dientsbier, Petr Lněnička coby Jan Petránek, Martin Hofmann coby Luboš Dobrovský i Vojtěch Vodochodský v roli technika se mu za důvěru odvděčili výbornými výkony.

Film má dokonalou výpravu, kostýmy, své odvedli i kameraman Martin Žiaran, zvukař Viktor Ekrt a hudební skladatel Simon Goff. Šedesátková atmosféra z plátna opravdu čiší. Mimo jiné i díky citlivému zakomponování filmových archivů a dobové populární hudby. A samozřejmě musíme zmínit i (tedy spíše především) producentku Moniku Kristlovou. Její verva, víra v dobrý konec i podpora celému štábu slaví úspěch.

Shrnuto: film Vlny se povedl. Jde o (v tom nejlepším slova smyslu) snímek hollywoodského střihu, a přitom výsostně český. Navíc jde o významný příspěvek do Mozaiky uměleckých zpracování dějin Československého rozhlasu. Ten současný, Český rozhlas, taky vznik Vln zásadně podpořil. „Tahle pomoc přišla v zásadní okamžik, kdy se rozhodovalo o tom, jestli film vznikne a jaké bude mít podmínky. Slovo Rozhlasu nás v práci hodně posílilo,“ vysvětlil s vděčností scenárista a režisér Jiří Mádl.