Koncert bez hranic v zajetí groovu: Afro-funkový velikán Manu Dibango a švýcarští L’Eclair

3. květen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Concert de Manu Dibango au festival Les Escales, Saint-Nazaire, 2019

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

V aktuálním vydání Koncertů bez hranic připomínáme jednu z klíčových postav africké hudby, původem kamerunského saxofonistu, vibrafonistu a zpěváka Manua Dibanga a představíme mladou formaci ze Ženevy, kapelu L’Eclair.

Manu Dibango vstoupil jako lídr na mezinárodní scénu v plné síle na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Jeho hudbu tehdy charakterizoval jedinečný zvuk vzniklý fúzí jazzu, soulu a funky s kamerunskými rytmy a melodiemi. Hudební svět doslova pobláznil především deskou Soul Makossa z roku 1972, stejnojmenný singl z ní roztančil Spojené státy, Evropu i Afriku, hrál se v rádiích, dostal se mezi Top 40 časopisu Billboard a i později inspiroval své následovníky, dočkal se řady cover verzí nebo byl třeba hojně samplován v hip hopových písničkách.

Přestože byl Dibango ještě na počátku 70. let v předvoji disco éry, jeho největší láskou navždy zůstal jazz se svým důrazem na virtuozitu a také vstřícností k mezižánrovým experimentům. Spolupracoval s řadou velikánů a zvučných jmen, Donem Cherrym, Herbiem Hancockem nebo Michaelem Breckerem počínaje, Billem Laswellem, Peterem Gabrielem, Angélique Kidjo nebo Salifem Keitou konče.

Zdálo se, že je neunavitelný, za svou kariéru natočil jako lídr přes 40 desek a loni v říjnu, ve svých 86 letech představil svůj nejnovější projekt nazvaný Safari Symphonique. Svou aktuální představu o fúzi afrických a evropských hudebních tradic uvedl před takřka třítisícovým publikem v pařížském divadle Le Grand Rex. Dohromady dal pro tuto příležitost ansámbl ohromující síly složený z jeho doprovodné kapely Soul Makossa Gang a Orchestre Lamoureux pod vedením Martina Fonsdeho.

V druhé části Koncertu bez hranic se přesuneme za kapelou L’Eclair do nizozemského Groningenu, dějiště letošního Eurosonic Festivalu. Co má společného tahle partička o několik generací mladších ženevských muzikantů třeba s deskou Soul Makossa Manua Dibanga? Bezesporu hypnotické taneční groovy nebo doteky improvizace a psychedelie. Sami přitom definují svůj styl jako fúzi mnoha vlivů, mimo jiné krautrocku, afro-beatu nebo funky.

Nápad založit L’Eclair dostal hráč na klávesové nástroje Sébastien Bui a kytarista Stefan Lilov v roce 2015 během pobytu v Londýně. Po návratu do Ženevy L’Eclair postupně vykrystalizoval do dosavadní formy – původní duo se rozšířilo až na sextet s příchodem úderné rytmiky tvořené basistou Elie Gersinuem, bubeníkem Yavorem Lilovem a hráči na perkuse Quentinem Piletem a Alainem Sandrim. Posledně jmenovaný ve studiu obsluhuje také melotron.

Kapela má na svém kontě zatím jedno EP a dvě řadová alba, přičemž to poslední, pojmenované Sauropoda, asi nejvíce zaznamenává atmosféru jejích živých vystoupení, koneckonců L’Eclair ji prý natočilo ve studiu živě, s minimem overdubů. Několik skladeb z této desky zaznělo také na lednovém koncertě na Eurosonic festivalu.

autor: zpr
Spustit audio

Související