Kolotoč (recenze)
Florian Zeller: Kolotoč Překlad / Julek Neumann Západočeské divadlo Cheb Režie / Jiří Honzírek Výprava / Radka Vyplašilová Dramaturgie / Vendula Borůvková Recenzuje Jana Soprová
V nové francouzské dramatice má Florian Zeller své pevné místo, jeho hry jsou svérázným pojetím vztahů mezi mužem a ženou, viděných ve zvláštních pokřivených polohách. V Čechách není Zeller autorem zcela neznámým, v Hradci Králové (a to dokonce za účasti autora) byly už uvedeny jeho další dvě hry Ten třetí a Kdybys umřel. Zellerova hra z roku 2005 má v originále název Le Manege a to může v překladu do češtiny znamenat mj. úskoky, intriky či manéž. A samozřejmě také Kolotoč, název zvolený překladatelem. Všechny tyto významy nám ale mohou pomoci orientovat se v inscenaci a alespoň částečně se pokusit o její pochopení. Ocitáme se na dvojstupňové scéně připomínající strukturou vypuštěný bazén (její autorkou je Radka Vyplašilová). Horní část je jakousi hradbou kolem části druhé - na jedné straně ji uzavírají posuvné dveře, nad kterými svítí zářivka (chvílemi její blikání - bůhví proč - nahrazuje zvonění u dveří). Uprostřed pultík a na druhé straně pohovka. V dolní části je pískovišti, kde rozeznáváme v přítmí obrysy ležících postav. Nicolas (Jindřich Kotula) sedící na pohovce v negližé brnká na kytaru, Marie (Pavla Janiššová) se připravuje na schůzku s jiným... Bývalý milenec, kterému poskytla na jednu noc azyl, se ale nemá k odchodu. Do děje nejprve vstupují vzpomínky na společnou minulost, a poté nové postavy - které se vztyčí zahaleny maskami z písku. Od této chvíle se obrysy příběhu začínají rozplývat a divák si nemůže být ničím jist. Jsou Stéphane (Martin Jurajda) a Adeline (Diana Toniková) skutečně těmi, za koho je máme? Kdo je vlastně kdo? Vždyť Stéphane a Nicolas si vzápětí vymění role, a obě ženy si rovněž lehce přehazují role. Toto míšení rolí, vzájemná zaměnitelnost postav vyvolává otázky - jde skutečně o dva páry nebo jen o jeden, rozehrávající jednotlivé fáze svého vztahu ? Ocitli jsme se v časové smyčce, z níž není úniku? A nebo v psychoterapeutické situaci znuděné manželské dvojice? To se nám nepodaří po celou dobu rozluštit. Banální situace přecházejí v absurditu a zase zpět k banalitě. Toto pravidlo je obsaženo už v samotném textu, a režisérem Jiřím Honzírkem ještě umocněno scénickou akcí. Písek, do kterého se hrdinové chvílemi propadají, evokuje vratkost a nejistotu skutečnosti, hřmotné zabouchávání dveří tvoří jakési předěly mezi skutečností a vzpomínkami. Celkově ale stále máme pocit překombinovanosti. Jedná se sice o komedii, ale příliš šancí k smíchu nám situace neposkytují. Na psychologické drama jsou nadhozená témata příliš povrchní. Postavy se zdají být pouhými figurkami ve hře autora, který možná ani sám tak úplně netušil, o čem má jeho hra vypovídat. Pro herce to není snadná výchozí situace, neví-li vlastně kým jsou. Nejlépe si s tímto tajemstvím, s lehce skeptickou ironií poradil Martin Jurajda, zajímavé momenty má Pavla Janiššová. Ale celek v nás zanechá lehké rozpaky nad tím, co že jsme to vlastně viděli?
Západočeskému divadlu Cheb nelze upřít odvahu vydat se na půdu neověřených současných světových textů a sympatických pokusů experimentovat. Tento pokus ale přes veškerou vloženou energii zůstal jen na půli cesty.
Nejposlouchanější
-
Jack London: Tulák po hvězdách. Román o utrpení a svobodě bezmocného jedince odsouzeného na doživotí
-
Ivana Gibová: Babička©. Rafinovaná cesta do hlubin dětství
-
Jon Fosse: Syn. Čtyři zlomení lidé a křehký příběh o neúspěšných „pokusech o život“
-
Jack London: Bílý tesák. Nejstarší kompletně dochovaná rozhlasová hra z archivu Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.