SERIÁL

Klid i pohyb Lídy Engelové. Rozhlasové vyprávění divadelní a rozhlasové režisérky

02749387.jpeg

Lída Engelová je v českém divadle osobností, která po celou dobu své tvůrčí kariéry věnuje svou péči a nadání jak divadelní režii, tak režii rozhlasové. A protože původně vystudovala herectví, tu a tam ji můžeme slyšet jako interpretku uměleckého slova nebo vidět v televizi či ve filmu. Poslechněte si její Osudy.

Dětství strávila v Praze v úřednické rodině. V ní byly zakotveny kulturní potřeby – včetně jisté úrovně každodenního života – ale také láska ke sportu. Lída se ve středoškolském věku věnovala košíkové a ve sportovních rubrikách se také učila psát.

Od elektromotorů k divadlu

Studium na vysoké škole bylo podmíněno dělnickým původem, ke kterému se musela teprve dobrat pomaturitním učebním pobytem v ČKD. Kvalifikace pro navíjení elektromotorů jí v životě mnoho platná nebyla, ale léta v učení ji dovedla do dramatického kroužku, odkud se odrazila ke zkouškám na Divadelní fakultu AMU v Praze.

Studium herectví (protože přijmout dívku na režii bylo v první polovině 60. let v Praze nemyslitelné) spadalo do času, kdy se české divadlo pozvedalo k období svého nejbohatšího a nejzajímavějšího života – v plné síle zde byla (a vyučovala) generace velkých herců Národního divadla – a vedle nich se zakládala a svou poetiku formovala malá divadla experimentálního ražení.

Lída Engelová byla zásadně formovaná osobností Vlasty Fabianové, nejen v oboru herecké techniky, ale také umělecké etiky a svobodného vnímání vlastního i společenského života. V oboru režie se stala neoficiální žačkou Jana Grossmana v Divadle Na zábradlí.

03302159.jpeg

Po absolutoriu DAMU se jí podařilo stát se stálou asistentkou režie v Národním divadle v Praze, což přineslo setkání s režiséry Miroslavem Macháčkem a Václavem Hudečkem. Nekonvenční Miroslav Macháček, obdařený mimořádným smyslem pro rozvíjení talentů, ji povzbudil, aby se pokusila o zahraniční stipendium. Vyšlo to do Londýna, a tak došlo k seznámení s jedním z největších světových režisérů Peterem Brookem a možnosti podílet se na inscenaci Snu noci svatojanské. Spolupráce přerostla v přátelství, které přečkalo i zavřené hranice za normalizace.

Vidět věci v souvislostech

Hranice se dařilo překonávat i díky Kapesnímu divadlu, v němž roli klauna Animuka hrála vynikající mimka Zdenka Kratochvílová, „česká Giulietta Massina“, a jehož byla Lída Engelová spoluzakladatelkou. Divadlo pro děti a beze slov bylo, podobně jako loutkářství, vývozním artiklem československé kultury, aniž by se jeho tvůrcům dostalo náležité odměny a uznání. Ale okno do světa se pootevřelo a Lída Engelová toho využila k tvůrčím setkáním, inspiracím a přátelstvím. „Vidět věci v souvislostech“ je jedním z průběžných motivů jejího rozhlasového vyprávění a k této schopnosti přispěla i neúnavná snaha vidět za horizont vlastní země a poměrů v ní panujících.

Během své režisérské kariéry působila v řadě mimopražských divadel, nejintenzivněji v Divadle J. K. Tyla v Plzni a dnešním Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Tam také aktivně prožila listopad 1989 jako mluvčí občanského fóra.

V „poetické vinárně“ a na volné noze

Období po roce 1989 je charakterizováno životem na volné noze, návraty do regionálních divadel a také režiemi v zahraničí. Režisérská zkušenost zahrnuje mezi divadly hlavního města nejen Městská divadla pražská a Dejvické divadlo, ale také po roce 1989 nově vzniklá divadla komerční. V té souvislosti se v Osudech dozvíme i leccos z provozu anglického divadla.

Lída Engelová

Celoživotním angažmá Lídy Engelové je v Praze nejprve „poetická vinárna“, později Divadlo Viola. Zde se setkávali – a dodnes setkávají – diváci zblízka s literárními texty v interpretaci výrazných hereckých osobností, ale ve Viole se také odehrála dramata, která jejich protagonistům vynesla Cenu Thálie, jak se to stalo Blance Bohdanové a Josefu Somrovi v inscenaci Lídy Engelové Gin.

Práce pro Violu je průběžnou linií jejího vzpomínání, stejně jako se jejími osudy proplétá rozhlasová režie. Ta je představena i krátkými ukázkami na konci každého (s výjimkou prvního) dílu. V těchto ukázkách uslyšíme úryvky z dramat i literárních kompozic a především hlasy herců, kteří s Lídou Engelovou spolupracovali. Prostřednictvím těchto úryvků a hlasů projdeme v osudech českým divadlem od konce 60. let až po současnost, pozorný posluchač uslyší i postupné proměny hereckého výrazu i rozhlasové práce se zvukem a hudbou.

Sto růží v bidetu

Lída Engelová vydala v roce 2017 knížku vzpomínek Sto růží v bidetu, na kterou se v rozhlasových osudech odvolává. Kromě této čtenářsky přitažlivé knížky publikovala také ve výročním Shakespearově roce 2016 v Divadelní Revui zkouškový deník k Brookově Snu noci svatojanské.

Vyprávění a reflexe Lídy Engelové tvoří obraz naší (nejen) divadelní kultury v občasném dotyku s kulturou západní, zejména britskou, ale také ruskou, kde režisérka rovněž v různých obdobích hostovala. Její pohled je velkorysý, tolerantní, náročný na řemeslo a kulturu jazyka i projevu, vstřícný k diváku i posluchači, který si cení šarmu a elegance, ale také ženské rovnoprávnosti jako významné evropské hodnoty, o niž stojí za to dbát.

Připravila: Alena Zemančíková
Mistr zvuku: Petr Janečka

Natočeno v roce 2019.

Spustit audio