Klíčem k lidskému životu je touha. Judith Hermannová představuje povídkovou sbírku Lettipark

23. listopad 2018
Judith Hermann

Autorka na Pražském divadelním festivalu německého jazyka uvedla český překlad své nejnovější knihy Lettipark, jejímž jádrem je motiv lidského přibližování a vzdalování se.

V Lettiparku se Hermannová vrací ke své vůbec první povídkové sbírce Letní dům, později (německy 1998, česky 2000), která ji před dvaceti lety katapultovala mezi německou literární elitu. Na úvod ArtCafé vysvětlila, proč cítila potřebu vrátit se zpět v čase a  k postavám a příběhům, které tehdy stvořila: „Své postavy jsem vlastně nikdy neopustila. Všechny mé knihy jsou v podstatě příběhem na pokračování, patří k sobě. Tak je to i s Lettiparkem.“

Postavy z Lettiparku pochopily, že nikam nedojdou

Přestože od první sbírky uplynulo dvacet let, její hrdinové se příliš nezměnili. Sice zestárli, ale jsou podobně vnitřně neklidní, tápou a pochybují, žijí ve vědomí jakési permanentní vratkosti života.

Jak se přiblížit těm, které milujeme? Dramata setkávání v povídkách Judith Hermannové

03667401.jpeg

Berlínskou spisovatelku znají i tuzemští čtenáři. Do češtiny bylo přeloženo několik jejích titulů, o jejichž vydání se zasloužilo brněnské nakladatelství Větrné mlýny. Autorčinu zatím poslední knihu vydalo frankfurtské vydavatelství S. Fischer Verlag pod názvem Lettipark.

Vědomí, že v každém okamžiku se věci i vztahy mohou změnit, zvrtnout, skončit. Životní trajektorie svých hrdinů popsala autorka v ArtCafé následovně:  „V Letním domě, později měly postavy v příbězích představu možného příchodu. Toho, že se něco stane. Věděly, že je potřeba činit rozhodnutí a ta povedou k nějakým událostem: k manželství, k profesi, k rodinnému domku. Věřily, že na základě těchto rozhodnutí vznikne přístav, do kterého doplují. Postavy v Lettiparku ale pochopily, že nikam nedojdou. Uzavřely sňatky, nechaly se rozvést, začaly se věnovat určitým profesím a pak je opustily, postavily domy, načež z nich odešly. Pochopily, že v životě bude vždy existovat nenaplněná touha. A že jde v podstatě o to, jak se k tomu postavit.“

Melancholie jako spodní proud psaní: Nechci jí rozumět, chci o ní přemýšlet

Nemožnost naplnit nejvnitřnější touhy a potřeby vede postavy Judith Hermannovové k hlubokým pocitům vykořenění, osamělosti a melancholie. Ta je koneckonců nejen jedním ze základních životních pocitů, ale i tvůrčím zdrojem a inspirací samotné autorky.

Melancholie je pocit, který velmi dobře znám. Člověk touží po naplnění, touží dojít do určitého bodu. Když se tam ale dostane, zjistí, že nic není tak, jak si představoval.
Judith Hermannová

Spisovatelka má ovšem svou melancholii ráda. „Jsou lidé, co si něco přejí, dosáhnou toho a jsou spokojení. Já ale takový stav neznám. Na jednu stranu jsem z toho smutná, na stranu druhou mě to drží při životě. Melancholie je náročná, zároveň mi ale dává energii. Je záhadná, inspiruje mě. Kdybych jí porozuměla, musela bych přestat psát. Já jí ale rozumět nechci. Chci o ní přemýšlet.“

Povídky končí otázkou. Říkám tím – nevíme

V Lettiparku i ve svých dalších prózách Hermannová nahlíží do zákoutí a záhybů křehkých mezilidských vztahů – těch mezi ženami, muži, rodiči a dětmi a samozřejmě i mezi partnery. Navzdory pokusům se k sobě přiblížit se ale světy mužů a žen v jejím literárním světě jen málokdy skutečně potkají a pevně prolnou.

Judith Hermannová: Na začátku románu byl konec

03812446.jpeg

Nejen o lásce, ale i o ztrátě bezpečí a křehkosti rodinného štěstí vypráví románová prvotina německé spisovatelky Judith Hermannové s názvem Počátky veškeré lásky. Čtyřicátnice Stella žijící s manželem Jasonem a pětiletou dcerou Avou v předměstském satelitu se v něm stane obětí stalkingu, tedy nechtěného, opakovaného fyzického sledování ze strany záhadného muže jménem Mister Pfister.

Proč tomu tak je? „To jsou otázky, které si sama kladu a nedokážu na ně odpovědět. I proto mé povídky nikdy nekončí shrnutím, končí otázkou. Všechny mají otevřený konec a ukazují, že nevíme. V mých povídkách jsou okamžiky, kdy jsou si lidé na chviličku velice blízcí. Pak se ale zase musí rozejít. Když tyto okamžiky blízkosti při vší cizosti nastanou, jsou o to cennější a o to větší štěstí přinášejí,“ dodala femme fatale současné německé literatury ve vltavském vysílání.

Nejen smutek a tíha života, ale i jemný smysl pro humor a nadhled

Navzdory existenciální nejistotě a tichým dramatům lidských osudů však povídkovým textům v Lettiparku nechybí humor, byť velmi decentní: „Řekla bych, že jsem člověk se smyslem pro humor. Faktem ale je, že humor a ironii musíte v mých textech spíš hledat,“ objasňuje Judith Hermannová: „Moc jsem si přála, aby v sobě příběhy měly i něco útěšného, aby dodávaly sílu. Aby říkaly, že při všech těžkostech, které život přináší, je možné se na chvilku zastavit a objevit i něco malého, krásného a výjimečného.“

Nechává se Judith Hermannová při psaní inspirovat i díly jiných autorů a umělců? Jak moc vetkává cizí díla a odkazy na ně do svých vlastních příběhů? A je možné v textech Lettiparku najít i českou stopu? Poslechněte si celé ArtCafé, kde Jonáš Kucharský představil hudbu americké zpěvačky a skladatelky Julie Holter a přišla řeč i na literární cenu, kterou udělují vězni.

Spustit audio

Související