Autorka na Pražském divadelním festivalu německého jazyka uvedla český překlad své nejnovější knihy Lettipark, jejímž jádrem je motiv lidského přibližování a vzdalování se.
V Lettiparku se Hermannová vrací ke své vůbec první povídkové sbírce Letní dům, později (německy 1998, česky 2000), která ji před dvaceti lety katapultovala mezi německou literární elitu. Na úvod ArtCafé vysvětlila, proč cítila potřebu vrátit se zpět v čase a k postavám a příběhům, které tehdy stvořila: „Své postavy jsem vlastně nikdy neopustila. Všechny mé knihy jsou v podstatě příběhem na pokračování, patří k sobě. Tak je to i s Lettiparkem.“
Přestože od první sbírky uplynulo dvacet let, její hrdinové se příliš nezměnili. Sice zestárli, ale jsou podobně vnitřně neklidní, tápou a pochybují, žijí ve vědomí jakési permanentní vratkosti života.
Berlínskou spisovatelku znají i tuzemští čtenáři. Do češtiny bylo přeloženo několik jejích titulů, o jejichž vydání se zasloužilo brněnské nakladatelství Větrné mlýny. Autorčinu zatím poslední knihu vydalo frankfurtské vydavatelství S. Fischer Verlag pod názvem Lettipark.
Vědomí, že v každém okamžiku se věci i vztahy mohou změnit, zvrtnout, skončit. Životní trajektorie svých hrdinů popsala autorka v ArtCafé následovně: „V Letním domě, později měly postavy v příbězích představu možného příchodu. Toho, že se něco stane. Věděly, že je potřeba činit rozhodnutí a ta povedou k nějakým událostem: k manželství, k profesi, k rodinnému domku. Věřily, že na základě těchto rozhodnutí vznikne přístav, do kterého doplují. Postavy v Lettiparku ale pochopily, že nikam nedojdou. Uzavřely sňatky, nechaly se rozvést, začaly se věnovat určitým profesím a pak je opustily, postavily domy, načež z nich odešly. Pochopily, že v životě bude vždy existovat nenaplněná touha. A že jde v podstatě o to, jak se k tomu postavit.“
Nemožnost naplnit nejvnitřnější touhy a potřeby vede postavy Judith Hermannovové k hlubokým pocitům vykořenění, osamělosti a melancholie. Ta je koneckonců nejen jedním ze základních životních pocitů, ale i tvůrčím zdrojem a inspirací samotné autorky.
Melancholie je pocit, který velmi dobře znám. Člověk touží po naplnění, touží dojít do určitého bodu. Když se tam ale dostane, zjistí, že nic není tak, jak si představoval.
Judith Hermannová
Spisovatelka má ovšem svou melancholii ráda. „Jsou lidé, co si něco přejí, dosáhnou toho a jsou spokojení. Já ale takový stav neznám. Na jednu stranu jsem z toho smutná, na stranu druhou mě to drží při životě. Melancholie je náročná, zároveň mi ale dává energii. Je záhadná, inspiruje mě. Kdybych jí porozuměla, musela bych přestat psát. Já jí ale rozumět nechci. Chci o ní přemýšlet.“
V Lettiparku i ve svých dalších prózách Hermannová nahlíží do zákoutí a záhybů křehkých mezilidských vztahů – těch mezi ženami, muži, rodiči a dětmi a samozřejmě i mezi partnery. Navzdory pokusům se k sobě přiblížit se ale světy mužů a žen v jejím literárním světě jen málokdy skutečně potkají a pevně prolnou.
Nejen o lásce, ale i o ztrátě bezpečí a křehkosti rodinného štěstí vypráví románová prvotina německé spisovatelky Judith Hermannové s názvem Počátky veškeré lásky. Čtyřicátnice Stella žijící s manželem Jasonem a pětiletou dcerou Avou v předměstském satelitu se v něm stane obětí stalkingu, tedy nechtěného, opakovaného fyzického sledování ze strany záhadného muže jménem Mister Pfister.
Proč tomu tak je? „To jsou otázky, které si sama kladu a nedokážu na ně odpovědět. I proto mé povídky nikdy nekončí shrnutím, končí otázkou. Všechny mají otevřený konec a ukazují, že nevíme. V mých povídkách jsou okamžiky, kdy jsou si lidé na chviličku velice blízcí. Pak se ale zase musí rozejít. Když tyto okamžiky blízkosti při vší cizosti nastanou, jsou o to cennější a o to větší štěstí přinášejí,“ dodala femme fatale současné německé literatury ve vltavském vysílání.
Navzdory existenciální nejistotě a tichým dramatům lidských osudů však povídkovým textům v Lettiparku nechybí humor, byť velmi decentní: „Řekla bych, že jsem člověk se smyslem pro humor. Faktem ale je, že humor a ironii musíte v mých textech spíš hledat,“ objasňuje Judith Hermannová: „Moc jsem si přála, aby v sobě příběhy měly i něco útěšného, aby dodávaly sílu. Aby říkaly, že při všech těžkostech, které život přináší, je možné se na chvilku zastavit a objevit i něco malého, krásného a výjimečného.“
Nechává se Judith Hermannová při psaní inspirovat i díly jiných autorů a umělců? Jak moc vetkává cizí díla a odkazy na ně do svých vlastních příběhů? A je možné v textech Lettiparku najít i českou stopu? Poslechněte si celé ArtCafé, kde Jonáš Kucharský představil hudbu americké zpěvačky a skladatelky Julie Holter a přišla řeč i na literární cenu, kterou udělují vězni.
Poslechněte si záznam rozhovoru se třemi předními evropskými autory, kteří byli našimi hosty v Průmyslovém paláci na Pražském výstavišti.
Proč jsou čeští překladatelé krásné literatury nejhůře placení v celé Evropě a proč se jejich honoráře za posledních dvacet let nezměnily? Na tato i další témata ho...
Třetinu všech knih vydaných v Česku tvoří překlady. S našimi hosty jsme si povídali o významu translatologického vzdělání nebo cestě ke zviditelnění této profese.
Václav Žmolík, moderátor
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
