Stát by si měl svých překladatelů více vážit, protože český jazyk je hodnota, kterou stojí za to podporovat
Proč jsou čeští překladatelé krásné literatury nejhůře placení v celé Evropě a proč se jejich honoráře za posledních dvacet let nezměnily? Na tato i další témata hovořili překladatelé Kateřina Vinšová, Petr Onufer a Tereza Semotamová.
Neradostná je situace i v oblasti redakce překladu. Mnohá nakladatelství překlady téměř neredigují nebo si najímají špatně placené externisty bez odborných znalostí a zkušeností. Přitom ročně vycházejí stovky nových překladů, knihkupectví praskají ve švech. Proč je situace taková? Co je podstatou tohoto rozporu a jak dosáhnout lepšího postavení překladatelů, kteří se věnují literárnímu překladu? Na otázku, jak se změnila situace českých překladatelů za posledních pětadvacet let, odpovídá Kateřina Vinšová: „Překládat bylo obtížné téměř vždy. Já jsem pracovala celý život na ´volné noze´a celý život se živím překládáním, i když zpočátku jsem k tomu přidávala tlumočení, což mne živilo dobře a umožnilo mi překládat krásnou literaturu. Ale jak tenkrát, tak dnes, myslím, že pouze překladem beletrie nebo poezie se uživit nelze.“
Tereza Semotamová je také překladatelkou na volné noze. Jaká je podle ní situace v uměleckém překladu? „Možná někdo dokáže, uživit se výhradně uměleckým překladem, já znám v německo jazyčné sekci asi jen jednoho člověka. Jinak, co vím, všichni překládají při nějaké své další činnosti, která je překladatelství velmi příbuzná, například práce nakladatelská nebo výuka jazyka. V mém případě je to tak, že jsem workoholik a megaloman, takže dělám hodně činností také hodně příbuzných, byť někdy jen tak myšlenkově. Potom na konci měsíce poskládám potřebné finanční prostředky, ale je to proto, že mám ty jednotlivé věci ráda. Jiná situace by asi byla, kdybych měla rodinu. Takže já jsem asi v nějaké hodně ideální pozici.“
Kateřina Vinšová, překladatelka z francouzštiny a italštiny, nositelka ceny Josefa Jungmanna, Národní ceny Ministerstva kultury Itálie za překladatelskou činnost a šíření italské kultury ve světě, dvou Cen Jednoty tlumočníků a překladatelů za mimořádnou kvalitu překladů audiovizuálních děl. Petr Onufer překladatel z angličtiny, redaktor nakladatelství Argo, kde vede edici angloamerických autorů. Tereza Semotamová, která se věnuje překladům z německého jazyka a posluchači ji znají také jako autorku literárních pořadů a rozhlasových her.
Jako svoji tezi uvádí Tereza Semotamová: „My tady asi budeme vinit nakladatele, že nám dávají malé honoráře, ale já myslím, že chyba je i na straně překladatelů samotných, protože zde nejsou úplně funkční odborové organizace a překladatelé sami nejsou moc velcí bojovníci, takže se občas s nabízenou sumou spokojí, protože autor, který je jim nabízen k překladu, je třeba jejich oblíbenec a tak nechtějí, aby ho překládal někdo jiný. A čas plyne a vy zjistíte, že děláte pod cenou už roky, ale zase máte ty své milé autory vydané. To je takový konflikt v člověku.“
Jak vidí současnou situaci Petr Onufer, překladatel i nakladatelský redaktor zároveň? „K práci v nakladatelství jsem se dostal právě proto, že nebylo možné se uživit překládáním. Ale současně musím říci, že jakmile jsem nahlédl do prostředí nakladatelských domů, tak musím uznat, že alespoň slušní nakladatelé se snaží dávat honoráře do té míry, co může. Argo, abych uvedl příklad z prostředí, které znám, se snaží opravdu platit honoráře v nejvyšší míře. Pokud máme úspěšné tituly, které nás živí, což je v případě Dan Brown, tak můžeme překladateli nabídnout opravdu solidní honorář.
Samozřejmě ve chvíli, kdy vydáváme malonákladovou sbírku poezie, tak potom opravdu spoléháme na to, že překladatel to dělá jako věc svého zájmu a lásku, a dělá to v podstatě ´za hubičku´. Což zní nesmírně vypočítavě a cynicky, ale tak to není. Nakladatel samozřejmě primárně potřebuje zaplatit účty jako každý, ale zároveň se také snaží vydávat kvalitní literaturu. A důležité je najít rovnováhu mezi tím, co vám vydělává a tím, proč tu práci děláte. A většina nakladatelů podobných Argu pracuje v oboru, protože je to zajímá a chtějí vydávat kvalitní knihy.“
V Německu nebo Rakousku jsou honoráře za literární překlady více než čtyřnásobné oproti situaci v Česku V tuzemsku se tarify honorářů stanovují za normostranu, což je 1800 znaků včetně mezer. V zahraničí je běžný tarif za jedno slovo. Sazby jsou samozřejmě v každé zemi trochu jiné, ale lze říct, že průměrně se v Evropské Unii platí 10 centů za 1 slovo. Normostrana má zhruba 250 slov, takže v Česku by tento honorář představoval 25 Euro za normostranu tedy asi 675 Kč. Skutečnost je taková, že se už asi dvacet let platí v průměru 150 korun za normostranu. „Někdy, když sedím u překladu od kuropění do půlnoci, tak se mi podaří přeložit třeba deset stran,“ komentuje situaci Petr Onufer, „záleží to na náročnosti textu. Znám kolegy, kteří jsou schopni přeložit třeba patnáct stran denně, to je pro mne nepředstavitelné číslo, ale řekněme, že pět šest stran je možné přeložit. Takže těch 150 stran v takovém případě je třeba hodinová mzda, což popravdě v dnešní době není mnoho.“
Se situací překladatelů zákonitě souvisí výsledná kvalita díla„Určitě si překladatelé musí bojovat za výši svých honorářů,“ uzavírá debatu Tereza Semotamová, „a to tak, že nakladateli vysvětlí, že je to potřeba. A myslím, že by pomohlo, kdyby se mladší překladatelské generace nějak spojily, čímž by byli silnější a připadalo by jim, že to má větší smysl, když by těch, kteří si stěžují, bylo víc. Když je člověk sám u stolu, tak si připadá osamělý a vlastně se bojí bojovat.“
