Když se sorela potká s kvalitou. Kurátor Matěj Forejt vytahuje na světlo paradoxy východoněmeckého umění
Je milovníkem panoramat, zajímá se o „předkinematografické hračky“, za kritiku bez předsudků získal Cenu Věry Jirousové pro začínající autory a dlouhodobě se také zabývá uměním bývalé NDR. Jaké artefakty v té době vznikaly a jak ovlivnily smýšlení o dané době? I o tom s Markétou Kaňkovou ve Vizitce mluvil teoretik umění, filmový vědec a kurátor Matěj Forejt. Repríza z 11. února 2022.
Prababička letos devětadvacetiletého teoretika umění Matěje Forejta pocházela ze Sudet a stejně jako češtinou vládla němčinou. Po druhé světové válce ovšem němčina dostala stopku a dospívající Matěj tak byl v rodině první osobou, která se do tohoto jazyka opět zakousla. „Německá kultura i jazyk mě zajímaly, s prababičkou jsme si četli i německé noviny,“ vzpomíná.
Když pak studoval filmovou vědu, přirozeně tíhl k německé kinematografii (a všem zájemcům ve Vizitce doporučil snímek Architekti, kritizující rozdělení Berlína na východní a západní část). Ve studiích teorie a dějin umění pokračoval na UMPRUM, kde se systematicky začal věnovat umění vzniklému v někdejší NDR, s přesahem do současnosti. Výsledkem bádání je kniha pojmenovaná Umění z NDR: dědictví na obtíž, kterou nedávno vydala Galerie Rudolfinum. Forejt je jejím editorem a autorem úvodní statě, ke spolupráci přizval řadu německých autorů.
Sbírky, které nemají obdoby
Matěj Forejt dědictví východoněmecké umělecké scény studoval v Muzeu výtvarných umění v Lipsku a také v Kunstarchivu Beeskow, což je jakýsi depozitář obrazů a dalších artefaktů z majetku někdejších politických stran. „Je to něco, co u nás nemá obdoby,“ konstatuje Forejt. „Když v Německu nastala privatizace státních majetků, rozhodlo se, že sochy a grafiky budou – bez ohledu na jejich kvalitu – navezeny do několika depotů v rámci východoněmeckých archivů. V Beeskowě jsou i perly typu školních prací Neo Raucha (61), které už nechce vystavovat,“ mluví o práci jednoho z nejslavnějších malířů současnosti.
Rauchovo jméno úzce souvisí s takzvanou lipskou školou, fenoménem, jenž se zrodil v 50. letech minulého století. Tehdejší doktrínou byl socialistický realismus, který si ale řada umělců studujících na Vysoké škole grafiky a knižního umění v Lipsku přetvořila k obrazu svému a pod jejich rukama vznikaly dodnes velice zajímavé a umělecky cenné artefakty. I o tomto fenoménu mluvil host vltavské Vizitky detailně.
V rozhovoru přišla řeč také na Forejtovu ostrou reflexi české expozice na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách (2019), na pravidla, kterými se řídí při psaní kritik, na problematiku vystavování pohyblivého obrazu i na jeho spolupráci při přípravě výstavy Meda – Ambasadorka umění. Tehdy měl možnost probírat se krabicemi plnými barevných záznamů života Medy a Jana Mládkových.
Související
-
K čemu je dnes umění? Mladí umělci mohou působit zmateně, ale ptají se správně, říká Tomáš Pospiszyl
Historik a teoretik umění, publicista, kurátor a vysokoškolský pedagog Tomáš Pospiszyl mluvil o svém náhledu na klíčové momenty československého umění posledních 50 let.
-
Umělec je přesycený možnostmi. Pěstovat jedno médium není na pořadu dne, říká kurátor Petr Vaňous
Vztah malby k novým vizuálním trendům a osobní i kolektivní paměti – to jsou témata, kterými se dlouhodobě zabývá kurátor, kritik a historik umění Petr Vaňous.
-
Dělala jen to, co byla její niterná potřeba, říká o snící rebelce Toyen kurátorka Anna Pravdová
Toyen – umělkyně, která odmítala hrát předem dané role. Byla nezávislá, emancipovaná, věrná svým ideálům. Charismatem a talentem okouzlila souputníky i návštěvníky galerií.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
