Když se sorela potká s kvalitou. Kurátor Matěj Forejt vytahuje na světlo paradoxy východoněmeckého umění

Prababička letos devětadvacetiletého teoretika umění Matěje Forejta pocházela ze Sudet a stejně jako češtinou vládla němčinou. Po druhé světové válce ovšem němčina dostala stopku a dospívající Matěj tak byl v rodině první osobou, která se do tohoto jazyka opět zakousla. „Německá kultura i jazyk mě zajímaly, s prababičkou jsme si četli i německé noviny,“ vzpomíná.

Archiv Beeskow. Willi Sitte: Proletáři všech zemí, spojte se!|foto:Fotobanka Profimedia

Když pak studoval filmovou vědu, přirozeně tíhl k německé kinematografii (a všem zájemcům ve Vizitce doporučil snímek Architekti, kritizující rozdělení Berlína na východní a západní část). Ve studiích teorie a dějin umění pokračoval na UMPRUM, kde se systematicky začal věnovat umění vzniklému v někdejší NDR, s přesahem do současnosti. Výsledkem bádání je kniha pojmenovaná Umění z NDR: dědictví na obtíž, kterou nedávno vydala Galerie Rudolfinum. Forejt je jejím editorem a autorem úvodní statě, ke spolupráci přizval řadu německých autorů.

Sbírky, které nemají obdoby

Matěj Forejt dědictví východoněmecké umělecké scény studoval v Muzeu výtvarných umění v Lipsku a také v Kunstarchivu Beeskow, což je jakýsi depozitář obrazů a dalších artefaktů z majetku někdejších politických stran. „Je to něco, co u nás nemá obdoby,“ konstatuje Forejt. „Když v Německu nastala privatizace státních majetků, rozhodlo se, že sochy a grafiky budou – bez ohledu na jejich kvalitu – navezeny do několika depotů v rámci východoněmeckých archivů. V Beeskowě jsou i perly typu školních prací Neo Raucha (61), které už nechce vystavovat,“ mluví o práci jednoho z nejslavnějších malířů současnosti.

Neo Rauch, Požehnání / Blessing (Segnung), 2009, olej na plátně / oil on canvas, 50 x 35 cm. Private collection, Hungary|foto:Galerie Rudolfinum

Rauchovo jméno úzce souvisí s takzvanou lipskou školou, fenoménem, jenž se zrodil v 50. letech minulého století. Tehdejší doktrínou byl socialistický realismus, který si ale řada umělců studujících na Vysoké škole grafiky a knižního umění v Lipsku přetvořila k obrazu svému a pod jejich rukama vznikaly dodnes velice zajímavé a umělecky cenné artefakty. I o tomto fenoménu mluvil host vltavské Vizitky detailně.

V rozhovoru přišla řeč také na Forejtovu ostrou reflexi české expozice na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách (2019), na pravidla, kterými se řídí při psaní kritik, na problematiku vystavování pohyblivého obrazu i na jeho spolupráci při přípravě výstavy Meda – Ambasadorka umění. Tehdy měl možnost probírat se krabicemi plnými barevných záznamů života Medy a Jana Mládkových.