Dělala jen to, co byla její niterná potřeba, říká o snící rebelce Toyen kurátorka Anna Pravdová

František Kupka, Josef Šíma, čeští umělci inspirovaní Bretaní a nyní Marie Čermínová alias Toyen – to je krátký výčet velkých témat, která jako kurátorka Sbírky umění 19. století a klasické moderny Národní galerie do úspěšných výstavních projektů zpracovávala Anna Pravdová. 

Toyen se spisovatelem Jindřichem Heislerem (vlevo) a architektem Frederickem Kieslerem v Paříži v roce 1947|foto:Fotobanka Profimedia

Jejím tématem jsou vztahy české a francouzské kultury 20. století. Je bilingvní a dějiny umění studovala nejen na Univerzitě Karlově, ale i na pařížské Sorboně. Když nepočítá měsíční výlet po Francii a Itálii, který s ní a s bratrem jako dětmi podnikla maminka, poprvé se do kontaktu s francouzskou kulturou dostala v roce 1988.
„Rodiče mě tehdy posadili do vlaku a poslali do Paříže, kde na mě čekala jejich známá. Léto jsem strávila u její rodiny,“ vzpomněla ve Vizitce. Přestože dnes patří mezi význačné kurátorské osobnosti, v době studií o tomto oboru nesnila. Do Paříže později odjela studovat jazyky a teprve „náhlé hnutí“ ji přivedlo na katedru dějin umění.

Méně známý život v Paříži

Ve své kurátorské práci, kterou se učila za pochodu nejprve v galerii Francouzského institutu a později ve Sbírce kresby a grafiky Národní galerie pod vedením Ondřeje Chrobáka, se snaží kombinovat oba přístupy. Výsledky její práce bylo možné vidět na retrospektivní výstavě Toyen: Snící rebelka, která přinesla ucelený pohled na práci „básnířky plátna“ Marie Čermínové.

Toyen: Poselstvi Lesa, 1936. Skotská národní galerie moderního umění v Edinburghu|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Při přípravě výstavy v roce 2021 čerpala z práce kurátorů předchozí expozice Lenky Bydžovské a Karla Srpa, díky spolupráci s Francouzkou Annie Le Brun, spisovatelkou, literární kritičkou a blízkou přítelkyní Toyen, a také s německou kunsthistoričkou Annabelle Görgen-Lammers přehlídku obohatila o postřehy ze života v Paříži, kam Toyen odešla natrvalo v roce 1947, a také o důraz na často se opakující témata jako je erotika, konfrontace anorganiky s organickou přírodou či vztah s poezií. „Řada kontextů jejího pařížského života nebyla známá, hlavně v katalogu jsme se snažili popsat její aktivity v pařížské surrealistické skupině,“ říká Anna Pravdová. Podíváme-li se na dobové fotografie, zjistíme, že na pařížských schůzkách sedí Toyen vždy v první řadě vedle André Bretona a Paula Éluarda. Kurátorka Pravdová by byla ráda, kdyby takto silně byla Toyen vnímaná i v zahraničí, kde není tolik známá.

Toyen: Spáč|foto:Profimedia

O Toyen mluví jako o originální umělkyni, která odmítala hrát předem dané umělecké i genderové role. Byla nezávislá, emancipovaná, věrná svým ideálům, nedělala kompromisy. Pakliže jí nabídka na výstavu nekonvenovala, odmítla ji. „Nikdy nedělala nic, co by nebyla její niterná potřeba. To je dnes největší rebelství,“ míní Anna Pravdová. Za svých pár přátel, které vnímala v podstatě jako rodinu, by položila život. Z korespondence víme, že charismatem a tajemnem, jež vyzařovala, fascinovala řadu mužů. Přesto kolem Toyen zůstávají nezodpovězené otázky týkající se díla i osobního života. Anna Pravdová je ale chápe jako součást její osobnosti. I kdyby měla možnost, žádnou z těchto otázek by jí nepoložila.