Když se Řehoř Samsa stane spisovatelem. V Praze začala výstava inspirovaná Kafkovou Proměnou

Oded Ezer: Samsa Enigma1 | Samsovo tajemství: Galerie Roberta Guttmanna|foto:Židovské muzeum v Praze

V Galerii Roberta Guttmanna v Praze vytvořil instalaci ve stylu fiktivního dokumentu, jež staví na fantaskní představě, že Řehoř Samsa nebyl jen literárním protagonistou, ale i zapomenutým literárním géniem, jehož dílo záhadně zmizelo. Ezer se ale ve své fabulaci pouští ještě dál. Kafka Řehoře Samsu znal a jako autora jej ctil. A poctu mu vzdal tím, že názvy jeho knih použil v úvodní pasáži Proměny.

Přišel jste s hravou fabulací. Jak Vás to celé napadlo?
Všechno začalo v době, kdy jsem začal kreslit nejrůznější lidské, zvířecí i fantaskní bytosti, různou havěť. Byla to velmi spontánní, meditativní práce, kterou jsem soustředěně dělal každý den po dobu tří let, aniž bych ji jakkoli analyzoval nebo posuzoval. Jednoho dne přišel můj syn, který studuje gymnázium, ze školy, a říkal mi: „Tati, čteme teď v hodině literatury docela zajímavou věc, Proměnu od Franze Kafky.“ V tu chvíli jsem si vzpomněl, jak jsem Proměnu četl v jeho věku taky, a jak mě nadchla. Bylo to ale víc než třicet let, a já už si přesně nepamatoval děj. Rozhodl jsem se proto přečíst si ji znovu. Zajímalo mě, jak ji budu vnímat očima dospělého člověka. A stalo se mi něco opravdu zvláštního – velmi mě překvapilo i zasáhlo, jak vás Kafka dokáže vtáhnout do svého fikčního světa, skoro Vás nechá uvěřit, že vy sám jste hrdinou příběhu.

Samsa Enigma12 | Samsovo tajemství: Galerie Roberta Guttmanna|foto:Oded Ezer, Židovské muzeum v Praze

Silně jsem cítil, jakoby Proměna mluvila o mém vlastním životě, mém vlastním dětství. Tehdy mě poprvé napadlo propojit mé kresby s Kafkou. A protože jsem hlavně grafický designér, napadlo mě, že bych vytvořil obálku k některé z jeho knih. Hned jsem si ale řekl, že to nestačí, že to je málo. A pak se v mé mysli zrodila myšlenka, že Řehoř Samsa nebyl jen literární postavou, ale skutečným člověkem, kterého Kafka dobře znal. Že byl sám poněkud podivínským spisovatelem, který byl posedlý psaním. Během jedenácti let napsal dvacet čtyři knih, které nakonec zničil a pak spáchal sebevraždu. Bohužel neměl jako Kafka svého Maxe Broda, který by jeho dílo zachránil, takže se nedochovalo. Kafka, který Samsu znal, si ale v paměti uchoval názvy jeho knih. A protože chtěl vzdát poctu zemřelému příteli, použil je v úvodním odstavci své Proměny.

Samsa Enigma11 | Samsovo tajemství: Galerie Roberta Guttmanna|foto:Oded Ezer, Židovské muzeum v Praze

Jak jste si Řehoře Samsu jako spisovatele představoval?
Samsa je z mého pohledu Kafkovým alter-egem. Představuji si ho jako trochu pokřivenou, možná extrémní verzi Kafky. Je to člověk, který má problém zvládat realitu, dost možná kvůli svému těžkému dětství. To je ostatně důvod proč se dal do psaní, proč posedle píše a proč taky nakonec celé své literární dílo zničí. Psaní je totiž úzdravná aktivita, terapeutický proces, a to je nejhlubší důvod, proč Samsa píše. On ani nechce, aby kdokoli jeho texty četl. Kafka si ho ale jako autora vážil a chtěl mu vzdát poctu, a tak názvy jeho knih včlenil do úvodu Proměny.

Říkal jste, že když jste Proměnu četl podruhé, očima dospělého muže, hodně Vám to připomnělo Vaše vlastní dětství, Váš život. Jakým způsobem?
Myslel jsem to obrazně, přirovnávat příběh Řehoře Samsy k životu kohokoli je samozřejmě extrémní. Když se ale na příběh Proměny podíváte jako na metaforu lidského života, pak v něm můžete najít dost paralel. Každý z nás řeší řadu otázek a nosí v sobě pár temných, neosvětlených míst, stejně jako ti druzí. Pro mě osobně ale Kafka úžasně postihl tři roviny, tři aspekty vztahu každého člověka ke světu. V jedné rovině vypráví, jak Samsův nadřízený přijde do jeho domu a zjistí, že se z něj stal brouk. To je o vztahu vnějšího světa k Samsovi. Druhá rovina popisuje interakce uvnitř Samsova intimního prostoru, jeho rodiny. Vztah s jeho otcem, matkou i sestrou, což je poměrně tvrdý, nehostinný a komplikovaný svět. A třetí rovina pak popisuje, co se odehrává v Samsově nitru, v jeho hlavě. A tak to máme všichni – vztahujeme se k vnějšímu světu a on k nám, vstupujeme do interakcí s cizími i bližšími lidmi a zároveň žijeme ve svém světě, ve kterém tuto realitu interpretujeme.

Samsa Enigma3 | Samsovo tajemství: Galerie Roberta Guttmanna|foto:Oded Ezer, Židovské muzeum v Praze

Proměna pro mě tak mimo jiné skvěle ukazuje fakt, že každý z nás vnímá a vidí realitu jinak, že každý z nás si vytváří vlastní závěry o tom, co a proč se stalo a děje. Mně ze všeho nejvíc zajímal právě tenhle tajemný vnitřní svět a jeho dění, jeho procesy. I proto jsem chtěl, aby návštěvník, který vstoupí do galerie, vešel do Samsovova nitra. I to je důvod, proč obrazy nevisí jen na stěnách a uprostřed ve skleněné vitríně, ale protáhl jsem je graficky i na podlahu a všude okolo. Velký dík za realizaci tohoto nápadu patří lidem z Židovského muzea, kteří odvedli skvělou práci, technické řešení výstavy a realizace velkoformátových tisků nebyla jednoduchá. O všem jsme navíc komunikovali na dálku, na trase Praha – Tel Aviv. S výsledkem jsem moc spokojený, mám pocit, jako bych opravdu vstoupil do Samsovy mysli. A moc bych si přál, aby to tak vnímali i návštěvníci.

Samsa Enigma10 | Samsovo tajemství: Galerie Roberta Guttmanna|foto:Oded Ezer, Židovské muzeum v Praze

Galerijnímu prostoru vévodí skleněná vitrína s čtyřiadvaceti obálkami Samsových knih, na stěnách pak visí zarámované obrazy, které kombinují různé techniky – gestickou, expresivní malbu, prvky koláže a taky grafiku. Jak tyto obrazy vznikaly? A jak jste dospěl ke kombinované technice?
Obrazy vznikaly velmi spontánně a šly mi automaticky z hlavy a ruky. Nešlo o žádnou propracovanou, detailní, elaborovanou malbu na plátno, ale spíš o velmi jednoduchou kresebnou hru, která vznikala na všechno možné, co jsem měl zrovna po ruce. Tvořil jsem na různé podklady, někdy třeba i na už existující tisky nebo reprodukce uměleckých děl, což pak tvořilo s mými gestickými kresbami zajímavý kontrast. Často jsem byl sám překvapen, co mi pod rukama vzniká. Zajímavé bylo, že jsem skoro vždy maloval se dvěma barvami – černou a bílou. Občas jsem ještě použil červenou, ale to bylo vzácné.

Obrazy jste rozdělil do několika tematických celků s názvy jako Sirény, Pozorovatelé, Chodci nebo Modrá knihovna – to vzniklo jak?
To vzniklo ve chvíli, kdy jsem měl nakreslených přes tři sta obrázků. Díval jsem se na ně z odstupu a najednou jsem viděl, že některé se sebou vnitřně, tematicky souvisí, najednou z nich kromě atmosféry a emoce vystupovalo i konkrétnější téma. Obrázky jsem tedy přiřadil k sobě a pojmenoval je.

Samsa Enigma9 | Samsovo tajemství: Galerie Roberta Guttmanna|foto:Oded Ezer, Židovské muzeum v Praze

Mluvil jste o tom, že jste kreslil a maloval na různé podklady, včetně reprodukcí uměleckých děl. V cyklu Sirény jste pracoval i s ikonickými obrazy Leonarda da Vinciho nebo Sandra Boticelliho. Proč právě s nimi?
Pracoval jsem s obrazy různých stylů i období, ale renesanční malby se svou řemeslnou precizností, detailní propracovaností a uměleckým duchem nakonec byly nejlepší kontrastní plochou pro můj divoký výraz i pro ty mé podivné, bizarní bytosti, pro tu mou havěť. Jde o černobílé reprodukce, takže jsem se na nich mohl vyřádit i barevně.

Inspirací k této výstavě byl svět Franze Kafky. Myslíte si, že nejen jeho Proměna, ale i jiné jeho texty, mají co vypovědět i o současném světě?
To je moc zajímavá otázka. Kdybyste mi jí položila před deseti lety, řekl bych Vám, že Kafka je na míle vzdálený od současného světa. Bohužel, svět se za poslední dekádu dost změnil a jeví se čím dál šílenější a absurdnější. Dějí se fantasmagorické věci, rozhořelo se několik válečných konfliktů, mezi lidmi se prohlubují příkopy, eskaluje nenávist a zloba, přestáváme si rozumět a odcizujeme se sobě navzájem. O tom všem Kafka psal, to všechno vnímal ve své době. Ostatně, Proměnu napsal během otřesné první války, která nevratně změnila svět. Zdá se mi také, jakoby Kafka řadu věcí ve své tvorbě předpověděl. Takže ano. Rozhodně. Kafka, jeho myšlenky i vize jsou velmi relevantní i dnes.