Když to jde s náboženstvím do kytek

Ten říká, jak je důležitá zkušenost toho, co nazývá „země nikoho“. Sám Lionel Blue, jak to popisuje v několika knihách, poznal důvěrně křesťanství, marxismus, ale setkával se také s muslimy a lidmi obrácenými na hinduismus. Navíc je homosexuál. Proto se často ocital v zemi nikoho mezi velkými systémy a mohl je vidět s odstupem.

Blue navrhuje seznam nemocí náboženství, který by snad mohl pomoci v základní orientaci. Náboženství není pouze milé a štědré. Má také svou temnou stránku. Věřící upalovali, mučili nevěřící a jinak věřící. Ono totiž, jaká bída, náboženství samo o sobě vůbec nestačí. Musí to být „správné“ náboženství, dobré náboženství, prvotřídní materiál. Všechno ostatní může být „velmi nebezpečné“. Mnoho náboženských nemocí je výsledkem nerealistických očekávání. Domnívali jsme se, že můžeme milovat Boha celým naším srdcem, celou naší duší a celou naší myslí, což je ale velké sousto. V podstatě je to nemožné.

Jmenuje aspoň jednu nemoc, kterou on popisuje jako jakési zmenšení Boha.

Spočívá v tom učinit Boha malým, snížením k naší velikosti, protože pokud je někde vysoko nahoře, nemůžete dost vyrůst, abyste ho dosáhli. Tak proč ho trochu nezmenšit, aby se hodil k naší velikosti. Tímto způsobem se náboženství stává ovladatelným. Bůh se stává Bohem vaší malé skupiny, vaší třídy, vaší církve, vašeho národa. Je to váš totem. Je tak Bohem všech nacionalismů, je pánem vašeho vlastního zájmu. Pro váš duchovní růst je nebezpečný, protože začíná stírat vaše vlastní limity.

Pak už nestačí vaše štědrost a nesobeckost. Musíte se ujistit, že vaše náboženství je štědré a nesobecké. Jinak se stanete krásnější než vaše náboženství nebo Bůh, kterého uctíváte. Bohužel lidé jsou vychovávání k tomu, aby věřili, že selhání není nikdy v jejich víře, která je svatosvatá ze své definice, ale pouze v nich samotných. To je důvod, proč takoví svatí a dobří lidé se tak tvrdě chovají v Izraeli, Palestině, Severním Irsku a Burmě.

Je to vlastně jakési druhé obrácení, které málokdo zažije, protože je dost náročné. Zjistit, že chyba není ve mně, ale že moje víra a moje komunita může mít divné názory a praktiky. Bez krize, kterou se člověk dostane na území nikoho a podívá se na své souvěrce a spolustraníky s odstupem, to ale není možné. Bude to bolet, ale nebudeme pak žít v iluzích a snech a budeme lidštější.