„Jsme obezřetní nálezci, ne všemocní tvůrci,“ říká herec Jaroslav Dušek

16. listopad 2016
Kabaret v éteru
03145379.jpeg

Jedni ho považují za výstředního podivína, jiní bezmála za učitele života. Proslavil se rolemi v komediálních filmech, na jevišti pak jako totální improvizátor. Trochu stranou zůstává Dušek rozhlasák, i když právě v Českém rozhlase improvizaci specificky rozvíjí.

Před chvilkou jste dohrál představení Pátá dohoda. Zdálo se mi někdy, že to vlastně byla improvizace.V jistém smyslu to tak je, i když v tomhle představení s hudebníky Pjér la Šé'zem a Alanem Vitoušemneimprovizujeme z nulového bodu jako v případě Vizity. Samozřejmě jsem četl Pátou dohodu, Čtyři dohody i další knihy Dona Miguele Ruize o moudrosti starých Toltéků. Takže to jsou pro mě styčné body. Ale nemám scénář. Představení běží z nejrůznějších inspirací, které mi volně přicházejí. Je jejich variací.

Není pak vlastně především svědectvím o vašem současném přemýšlení a životě?Nelpím na slově, kterým se označuje. Pro mě je důležité, že se představení mění díky publiku. Podle jeho temperatury, hloubky soustředění a způsobu reakcí se proměňuje rytmus sekvencí, vět, frází… V tom smyslu jde o improvizaci, neustálou změnu.

Váš kolega Pjér říká, že základ je „nebýt netrpělivý, a dát tomu čas, ono něco přijde, nebo třeba nepřijde“. To vypadá, že ve vašich improvizacích je prostě všechno možné. Není to někdy demotivující pocit?Tak to není. Nejsme na jevišti ve stavu všemocného tvůrce, který může dělat, co ho napadne. Jsme ve stavu tvůrce, který naslouchá, vyhledává a jakoby vytápává to, co je v prostoru mezi ním a publikem přítomno. Tam se něco tvaruje, něco se vynořuje.

Čtěte také: Odvysílané díly pořadu Kabaret v éteru

Špatně se to popisuje…Ano, ale my, kteří hrajeme – dva nebo tři – víme, že při představení vzniká cosi, co nás spojuje. A právě proto, že je to společné, tak se to navzájem oplodňuje nebo okysličuje, oživuje a jakoby osmysluje. Protože nás to baví, máme vnitřní pocit, že víme jak pokračovat. Samozřejmě, někdy se to může zvrtnout v situaci, že přestaneme chápat, proč děláme právě tohle. A takové momenty mě nebaví. Chci, aby vystoupila skutečnost, která vzniká mezi námi a diváky.

Jen Skácel jednou napsal:básníci básně neskládají báseň je bez nás — někde za a je tu dávno — je tu od pradávna a básník báseň nalézá…A právě, na jevišti i před publikem v rozhlase jsme těmi, kdo nalézají něco „co je“, i když je to paradoxní, ulítlý, absurdní nebo já nevím jaký. Nekoukáme s údivem, aha, co tam ten kolega zase vyved. Snažíme se doladit, dotvořit určitou vibraci, energii, tvar, který se vynořuje a nechat ho jakoby působit, žít a rozžít. Nezničit ho velkou invencí. Řekl bych, že jsme spíš obezřetní nálezci, než všemocní tvůrci. Cítíme, co je přítomno, protože to společně nalézáme.

Představení je živý proudŘíkáte, že se po představení snažíte zapomenout, o čem jste hráli. Ale já se nesnažím zapomenout, normálně zapomenu. (smích) Nezapisujeme si vydařené vtipy, abychom je příště mohli uplatnit.

Čtěte také: „Představení je živý proud,“ líčí Jaroslav Dušek

Před lety jste k improvizaci v rozhlase poznamenal, že je to způsob, jak se bránit automatismům, kterými nahrazujeme svoji přirozenost, protože „lidská bytost je zanesena spoustou naučených a přejatých myšlenkových figur.“ Necítíte se těmi automatismy někdy zanesen? Víte, třeba Čtyři dohody jsem hrál víc než tisíckrát…

Možná právě proto.Právě proto mohu říct s jistotou, že ne. Kdybych se tak začal cítit, tak to změním, prostě začnu hrát jinak. Proto nemůžu dělat to tzv. normální divadlo, kde se vše nacvičí a pak se hraje stále stejně. Právě proto se mnou vytupují muzikanti. Naše vzájemná hra se prolíná, a tím i posouvá, vznikají nové nuance.

00905461.jpeg

Trochu vás ta otázka podráždila.Představa, kterou říkáte, vychází z nepochopení skutečnosti, která mezi námi a publikem vzniká. Ptáte se mě zhruba tak: „Nechcete se už zasebevraždit? Když jste tady žil těch dvacet let, nezdá se vám, že už to znáte?“

To bych nechtěl. Ale v Páté dohodě mluvíte o tom, že se nevyhneme stereotypům a mně se zdá přirozené, že když člověk dělá něco hodně dlouho a úspěšně, tak si musí vypěstovat „sebeobranu“, aby neustrnul. Třeba sebeironii.Tímhle se na jevišti nezabývám. Víte, ten zážitek je asi těžko přenositelný…

Je. Nikdy jsem v něm nebyl. Že bych se postavil před diváky, a přitom bych nevěděl, co budu hrát. Já ale opravdu nevím, kdy jaké věty řeknu. Tam je otevřená situace čemukoli, co se může přihodit. Vždycky jdu před lidi s tím, že nevím, jak představení začne, nevím, jak bude probíhat, nevím, jak skončí. A když mi tam skočí nějaká obvyklejší varianta, tak si ji někdy záměrně přetvářím, zkoumám, jak se z ní dostat ven, zvědavě si řadím repliky jinak, až se třeba objeví místo, které je nečekaně nové, čistě improvizované. Takže je to taková kombinace.

00905462.jpeg

Kombinace vytrénované mysli a překvapení života.Můj kolega, kytarista Pavel Steidl, říká, že nejlíp hraje, když o hře nepřemýšlí, jakmile totiž začne, pletou se mu prsty. A podobně to mám já, když hraju, nemám čas přemejšlet, jestli je to stejný nebo jaký. Naše improvizace je velmi podobná normálnímu prožitku, procházce po lese, plavání v řece, výletu do hor… Já třeba chodím se psem na procházku stejnou trasou několikrát týdně, ale nemám vůbec pocit, že je to táž cesta. Ona je stejná, ale jednoho dne zpozorujete nový detail, strom, zvíře, změní se počasí, pokaždé se vám před očima odehraje něco trochu jiného.

Takže vlastně nehrajete divadlo, ale žijete na jevišti.Platí tam stejné zákonitosti života – když spatříte něco krásného, třeba přiletí sojka, a chcete ji vidět i podruhé, tak se vám může stát, že už znovu nepřiletí. Představení je živý proud a nás baví rozkmitávat zavedené představy o tom, co je správné.

Pamětníci vzpomínají, jak jste rozkmitávali zavedené představy v ČRo v raných devadesátých letech. Veřejné improvizace vaší Vizityse vysílaly v produkci Rádia Mama. To zní organizovaně, ale tato tvůrčí skupina byla živelná. Jak jste se spojili? To by asi věděl její dramaturg Dušan Všelicha, já si jen pamatuju, že jsme je točili asi jednou, dvakrát za půl roku z tehdejšího Euroclubu.

V roce 1994 jste tam natočili slavnou dramatickou improvizaci Další nekonečný svět.Pravidelně jsem účinkoval v páru s Alanem Vitoušem, ale tehdy přijel na skok i jeho bratr Miroslav, slavný jazzman, tak jsme podnikli jedno představení společně. Mirek hrál na kontrabas, Alan bubnoval.

Vyneslo vám cenu na Prix Bohemia Radio, dokonce Hlavní cenu za inspirující alternativu tradiční rozhlasové hry. A pak přišla stříbrná medaile na mezinárodním festivalu Prix Futura. Takovou prestiž vám asi řada kolegů musela závidět. Moje vzpomínka je matná, ale mám pocit, že se tím rádio nijak zvlášť nechlubilo. Vím, že část rozhlasu byla pobouřena, co to jako má bejt, divoká improvizace? Ale Dušana napadlo, že to pošle do Berlína, kde hlasovali zástupci jednotlivých rozhlasů, myslím, že záznam poslouchali s anglickým textem v ruce. Vím, jak po tom úspěchu mezi námi chodil a opakoval: „všichni říkají, teď tu máte připravenou půdu, tak zase něco pošlete“. Už tam nikdo nic neposlal. (smích)

03304336.jpeg

Vypadá to, že rozhlasové Vizity byly vnímány jako něco exotického. Nevím, zřejmě jsme byli „částeční narušitelé prostoru“. Dušan Všelicha byl experimentující dramaturg.

Proč byl Další nekonečný světdivokou improvizací. Byly tam nějaký nasprostlý písně. „Ten ze šestýho má největšího.“ To si pamatuju, protože mě zajímalo, jak ji přeloží do angličtiny: „He̕ s from sixth, he̕ s biggest.“

(Smích) Tahle improvizace nemá jednoznačný obsah. Prolíná se v ní ale vážnost až tragičnost vztahu otce k rodině, pochybnosti o jeho roli, a zároveň nadsázka, často sebeironie, parodie. Stává se vám to v improvizaci často? Tohle prolínání různorodých vnitřních nálad?Nedovedu to snadno popsat. Rozhodně ale – to co děláme – je vždy založeno na tom, že paralelně působí různé impulsy, různé asociace, které můžou vytvářet paradox nebo karambol. Všechno ale spojuje jedna snová linie. Když sníte, taky přeci zažíváte zvláštní střihy. Sny se obtížně vypráví a stejně tak se obtížně vypráví děj našich improvizací. Náhle přijde impuls, třeba křik diváka, který změní chod hry.

03145386.jpeg

Ocitnout se uvnitř zvukuByl Další nekonečný světnějak připravený? Zdálo se mi, že dialog mezi vámi a hudebníky, bratry Vitouši, je velmi sebejistý. Právě že vůbec připravený nebyl, Mirek s námi účinkoval poprvé, přijel ze zahraničí a hned jsme šli hrát. Přesně takhle hrajeme Vizity i dnes. Není tam co domluvit. Jako že bychom si naplánovali do určitého místa přesný dialog? S tím si nelámeme hlavu. Ať věci vznikají sami.

Dovedu si ale představit, že vám lidé nepřipravenost nevěří.Ono to někdy může působit jako připravený tvar… Jednou se na nás byl podívat herec Jan Skopeček. „Pánové, já jsem u divadla šedesát let. Já to poznám, tohle není žádná improvizace. Vždyť vidím, jak jeden z vás něco řekne, v tu chvíli zhasne světlo, a okamžitě na to zahraje buben. No, takovou nezvyklou poklonu nám složil. (úsměv) Viděl jste někdy, jak plavou společně delfíni? Taky získáte dojem, že to secvičili. A my hrajeme podobně…

S Vizitou plavete od počátku osmdesátých let. No, úplně improvizovaná Vizita začala v roce 1986, kdy jsem účinkoval s Martinem Zbrožkem. Pak jsme hráli i s Jaromírem Honzákem a občas se k nám přidával Alan Vitouš. Když Martin odešel do zahraničí, účinkoval jsem dlouhá léta jen v páru s Alanem. To byl myslím koncept, který byl mimořádně vhodný pro rozhlas. Vznikalo tam hodně zvukových ploch… Alan kombinoval nejen hudbu, ale i konkrétní zvuky, které spoluurčovaly podobu znázorňovaných věcí, třeba kymácející se lodi. Velmi mě to inspirovalo. Mimochodem, v rozhlase nás zvučil geniální Luboš Chmelař.

03299017.jpeg

Líčil jste mi v rozhovoru o Rádiu Mama, jak tento zvukový mistr odhadoval vaše záměry, předem měnil barvu zvuku, a tím vás posouval dál. No, to je pro mě nepochopitelný.

Pro mě taky…On právě improvizoval stejně jako my. Ale byl jsem šokovanej jeho hbitostí a schopností předjímat. Než jsem třeba změnil napětí (tonus) do jiné postavy, změnil mi hlas. Vyptával jsem se, jak je to možné? On na to, že mě má na kameře a odhaduje z mého postoje a pohybů těla, co chystám… Přidával do zvuků různé efekty, což mě ohromně inspirovalo, protože se hlas dobarvil, dotvořila se situace nebo scéna.

Když přemýšlíte o zvláštnostech rozhlasové improvizace, říkáte, že vás baví nořit se do světa zvuků a slov, soustředit se třeba jen na zvukomalebnost. Na jevišti se více pohybujete, vytváříte akce. To je tedy ten hlavní rozdíl? Podstatný rozdíl je v tom, že u mikrofonu můžu vnímat zvuk daleko intenzivněji, protože mám na uších sluchátka.

Jen pro kontrolu: bavíme se o veřejných improvizacích nebo jste dělali i čistě studiové? Myslím, že ve studiu jsem improvizoval asi jen v rámci Rádia Mama. Improvizace s Vizitou probíhaly vždy veřejně a vždy se sluchátky na uších. Ty vám přeci umožní, abyste se ocitl zvláštním způsobem uvnitř zvuku, můžete ho mnohem detailněji nebo jemněji slyšet a tím i variovat. Vaši pozornost to úplně pohltí, máte chuť ten zvukový prostor rozvíjet. Se sluchátky můžu mnohem lépe odhadnout, jak pracovat s mikrofonem. Jak daleko do něho stát, jak intenzivně mluvit, jestli ševelit…

Dalo by se říct, že jste v rozhlase ponořen do zážitku, který je osobnější, intimnější? Že jste více v dialogu se sebou, s vlastními hlasy?Ono je to intimní už tím, že rozhlasový posluchač je na druhé straně často sám. I když v rádiu hrajeme veřejně před diváky, stejně se přistihnu, že se mnohem víc soustředím na posluchače, kteří sedí zblízka u svých přijímačů a poslouchají sami nebo v hloučcích. Občas je i oslovujeme.

Já vím: „Vyzýváme posluchače stanice Vltava, aby si při poslechu tohoto pořadu vypnuly své rozhlasové přijímače, aby mohli poslouchat tento pořad zcela v klidu a tichu,“ uváděl jste veřejnou improvizaci Vizity v rámci vltavského Kabaret v éteru.Ano. Představuji si, jak se posluchač ladí. Situace je intimnější, posluchač může dát ucho až k přijímači, zatímco divák vidí herce často z dálky, ten stojí bůhvíkde a odkudsi haleká. Mám jedno milé svědectví od skupiny posluchačů z Českých Budějovic, kteří mi vyprávěli, jak nás poslouchají v komorním bytě za tmy a kreslí si při tom na strop baterkou stíny. To je pro mě jiný vjem, než představa plného sálu. Éteričtější…

03299019.jpeg

Nekazí vám někdy intimitu zážitku skutečnost, že jste slavný a vyvoláváte velká očekávání? Hodně fanoušků vás považuje za životního rádce, návštěvníci Čtyř dohod říkávají, že jim měníte život. Necítíte se pod tlakem, který vás vede k autostylizaci? Do diskuzí o Duškovi se nenechávám vztahovat. Sociální sítě nečtu. Nějací lidé mě vnímají jako rádce, a jiní mě zase vnímají jako blbce.

To je ta druhá skupina.Nó,tak je to vyvážený. (smích)

Článek publikujeme ze Světa rozhlasu.

Autor:Michal Ježek