To jsem si podnarazil bok aneb O potravě ducha i těla romantického poutníka na cestách rakouské monarchie v prvé polovině 19. století

Podle literární historičky Růženy Grebeníčkové jsou Máchovy cestovní zápisy v jeho denících zachycováním ustavičných senzací. Neotřelé pohledy, vše viděno jakoby poprvé. První pohled do hor. První švestky na trhu v Senšicích. První dobrá voda. Tak se dívá člověk který, jak by řekl Mácha, ve svět vstoupil, tak vidí oči dítěte nebo básníka. Není místa pro všednost, vše je na básníkově cestě neobyčejné, vzrušující.

Putování zaměstnává smysly: oko, ucho,... Pěší poutník má neustále dotek s půdou, po níž kráčí, a k věcem pohybu patří i chuť, zeměpis chuti. Právě skrze smysly mapujeme máchovské poutě. Mácha si do deníku na cestě do Itálie například zaznamenává: „...co se zatim pečeně strojí, brambory vaří a kapouni po dvoře běhají, očekáváme strašlivý oučet.“ Řeč bude o jídle, názvech pokrmů a zvyklostech romantického poutníka, o kvalitě měny a finanční zkušenosti.

Draho.
12. srpna 1834 v Salzburgu (Deník z cesty do Benátek)

Drahé snídaní, 1 florén. 8 krejcarů.
15. srpna v Rattenbergu (Deník z cesty do Benátek)

A pak už to jde ráz na ráz: „Vlaši šidili. (...) Pán co mu došly finance. (...) Nechali jsme tam boty.“

Na straně druhé v denících nacházíme zápisy typu: „Modlitba“, „Výklenek od roku 1500“ nebo zápis ze začátku září 1834 ze Štýrského Hradce „Náramný křik a hřmot“.

Co tyto poznámky znamenají, k čemu nás mohou dovést, jak se například zápis náramný křik a hřmot dá rozkrýt ve slavné Máchově skladbě Máj, se doslechnete v pořadu To jsem si podnarazil bok, který vznikl na základě dosud nevydaných textů Miroslava Koloce. Ten v roce 1983 ještě spolu se dvěma přáteli rekonstruoval máchovskou krkonošskou pouť. Pro Miroslava Koloce ovšem neskončila pouť na Sněžce, ale naopak vedla ho dál Máchovým dílem, literárními pracemi i místy, kde básník pobýval. A jak sám autor textu říká: „věci podivuhodné začaly se vysvětlovat, nalézat smysl a v krajině se opět potvrzovat“.