Josef a Karel Čapkové: Adam Stvořitel. Tragikomedie o výstřelu z kanónu negace a potížích se stvořením světa

Po dramatu R.U.R. a románu Krakatit se ve spolupráci s bratrem Josefem vrátil Karel Čapek k tématu konce světa. Férie Adam Stvořitel reaguje na politická a společenská hnutí, která přinášela a přináší jednoduchá, přímočará řešení: anarchismus, socialismus, komunismus a fašismus.

Hru psali bratři Čapkové nezvykle dlouho – záměr hru napsat vznikl kolem roku 1925 a premiéru měla až 12. dubna roku 1927 v režii K. H. Hilara a na scéně V. Hofmana. Dlouho se oba autoři trápili zejména s vyústěním hry a definitivní verzi předcházela řada variant.

Dobový úspěch byl vlažný. Josef Čapek k tomu napsal: „Adamovi se u nás dobře nerozumělo. Je to ovšem věc nedokonalá, ale ne špatná a slabá. První chyba je v tom, že je tam všeho moc a ničeho dost. Pak je z toho neforemnost, která se nakonec rozsype. Mysleli jsme při tom na příliš mnoho věcí, na české rezonérství a zase na nás dva a zase na Stvořitele republiky, je to děláno z živé pěny, která dýmá a vaří se.“

Vývoj následujících let dal vizím obou bratrů daleko děsivější tvář. A přitom návod jak těmto věcem čelit je zdánlivě tak snadný: „Myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky.“ 

Václav Černý k této větě Karla Čapka dodává: „Nuže cítíte v těchto slovech onen nesčíslný poklad čapkovské vlídnosti, onu opravdovou, přehlubokou shodu s člověkem, onu dávnou ‚dulcedinem cordis‘ sladkost srdce starých filosofů, tak nezaměnitelně zjihlou a zhořklou melancholií lehké rezignace? Ale cítíte v nich také onen stín strachu, strachu ze všeho bouřlivého a vzpurného, ze všeho vášnivého, tělesného, vzrušujícího a matoucího, tu důvěru, ano, ale bez exaltace, tu lásku, ale bez otřesů a bláznění, tu šetrnost bojící se urazit, ten mír duše, ale bázlivý, krotký a nervózní?“ Ano, ještě se dají dělat zázraky.