Josef a Karel Čapkové: Adam Stvořitel

Po R.U.R., Krakatitu se ve spolupráci s bratrem Josefem vrátil Karel Čapek k tématu konce světa. Férie Adam Stvořitel reaguje někdy až parodicky na politická hnutí, která přinášela a přináší jednoduchá, přímočará řešení: anarchismus, socialismus, komunismus a fašismus.

Viktor Preiss|foto: Elena Horálková

Již pár let před napsáním hry se Karel Čapek vyslovil k danému tématu: „Když čtu články lidí, kterým se říká teoretikové (všech oborů), reformátoři, kritikové, problematikové, zásadní myslitelé, programní řešitelé atd., vzpomenu si vždycky na Pánaboha, pochybil, stvořiv jenom jeden svět. Měl by stvořit dva dokonale paralelní: jeden (totiž ten náš, dosavadní), na kterém by mužové praxe na chlup jako dosud páchali své omyly, polovičatosti, nedůslednosti, chyby, kompromisy…, a druhý svět (který by byl o kus dál) by sloužil jen k tomu, aby si tam řečení teoretikové vyhrnuli rukávy a realizovali prakticky své řešení a hlubší a programové náhledy. Nesmírně by mě zajímalo prokukovat k jejich spásnému dílu. Ale tohoto jednoho, byť chatrného, nouzového, bídně zařízeného a vůbec pochybného světa by v jejich reformních rukách bylo přece jen škoda, že?“

Hlavní hrdina hry Adam se rozhodne zničit svět výstřelem z kanónu negace. Při tvorbě světa nového se dopouští všech myslitelných omylů a pošetilostí tvůrců světotvorných koncepcí, počínaje stvořením nadčlověka a splněním si osobních přání konče. Jeho Alter Ego, které posléze vytvoří, vyprodukuje protipól vypjaté individuality, totiž odosobněné masy. A závěr – od stolu nic vymyslet a naplánovat v podstatě nelze a negaci i tvorbu přečká jedině nedopatřením vzniklý Zmetek, personifikace utilitárního lidského života s jeho přednostmi a zápory.

Čapkovské Vánoce na Vltavě nabídnou dvě rozhlasové premiéry a další bohatý program

• Upravit
• Smazat

Závěr ČeskoSlovenského roku na Vltavě patří jednomu z hlavních představitelů meziválečné kultury, od jehož úmrtí uplyne na Boží hod vánoční 80 let. Poslední letošní osmičkové výročí si připomíná kulturní veřejnost a v rozhlasovém vysílání nepůjde o žádnou tichou vzpomínku. Dílo Karla Čapka i jeho bratra Josefa zaplní adventní a sváteční dny a dovede nás až k novému roku. 

Hru psali bratři Čapkové nezvykle dlouho – záměr hru napsat vznikl kolem roku 1925 a premiéru měla až 12. dubna roku 1927 v režii K. H. Hilara a na scéně V. Hofmana. Dlouho se oba autoři trápili zejména s vyústěním hry a definitivní verzi předcházela řada variant. Dobový úspěch byl vlažný. Josef Čapek k tomu napsal: „Adamovi se u nás dobře nerozumělo. Je to ovšem věc nedokonalá, ale ne špatná a slabá. První chyba je v tom, že je tam všeho moc a ničeho dost. Pak je z toho neforemnost, která se nakonec rozsype. Mysleli jsme při tom na příliš mnoho věcí, na české rezonérství, a zase na nás dva, a zase na Stvořitele republiky, je to děláno z živé pěny, která dýmá a se vaří.“

Kritici vytýkali hře přílišný pesimismus. Již v předmluvě k jiné své hře, k Věci Makropulos, Karel Čapek napsal: „Snad je dvojí optimismus: jeden, který se od špatných věcí odvrací k čemusi lepšímu, třeba vysněnému; druhý, který hledá v samotných špatných věcech něco aspoň trochu lepšího, třeba jen vysněného. Ten první hledá rovnou ráj: není krásnějšího směru pro lidskou duši. Ten druhý hledá tuhle a támhle aspoň drobty relativního dobra: snad ani tento pokus není docela bezcenný. Není-li to optimismus, najděte pro to jiné slovo.“ Vývoj následujících let ostatně dal vizím obou bratrů daleko děsivější tvář. A přitom návod jak těmto věcem čelit je zdánlivě tak snadný: „Myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky.“ Václav Černý k této větě Karla Čapka dodává: „Nuže cítíte v těchto slovech onen nesčíslný poklad čapkovské vlídnosti, onu opravdovou, přehlubokou shodu s člověkem, onu dávnou „ dulcedinem cordis“ sladkost srdce starých filosofů, tak nezaměnitelně zjihlou a zhořklou melancholií lehké rezignace? Ale cítíte v nich také onen stín strachu, strachu ze všeho bouřlivého a vzpurného, ze všeho vášnivého, tělesného, vzrušujícího a matoucího, tu důvěru, ano, ale bez exaltace, tu lásku, ale bez otřesů a bláznění, tu šetrnost bojící se urazit, ten mír duše, ale bázlivý, krotký a nervózní?“ Ano, ještě se dají dělat zázraky.