Johannes Urzidil: U hranic. Dvanáctileté dívce se nadpřirozené schopnosti stávají zkázou

Až do roku 1989 jsme pražského německého spisovatele Johannese Urzidila (1896–1970) znali jen díky odeonskému výboru povídek Hry a slzy. Teprve po listopadu 1989 se v časopisech a v rozhlase objevily první Urzidilovy prózy ze Šumavy, inspirované jeho letními pobyty v Zadní Zvonkové, hraniční obci stejně zamlčované a zapomenuté, jako měl být Johannes Urzidil sám.

Autorem prvních překladů Urzidilových šumavských próz byl počátkem 90. let znalec německé literatury ze Šumavy Jan Mareš (1940), který už v roce 1991 publikoval jednu z nejlepších Urzidilových povídek U hranic v českobudějovickém časopise Rozeta a další překlady připravil pro Český rozhlas. Nakonec však vyšly dvě povídkové sbírky Johannese Urzidila (Kde údolí končí, Argo 1996 a Poslední host, Srdce Vltavy 1999) v překladech Anny Novákové a Jindřicha Bubna. V roce 2005 se Jan Mareš dočkal vydání svých překladů v publikaci nazvané podle básně Johannese Urzidila Jdu starým lesem.

Urzidil jezdíval z Prahy na Šumavu ve 30. letech a ve Zvonkové měl i domovské právo. Našel tu bezpečné útočiště v neklidné době, místo, kde řád věcí zůstal neměnný a „malý jabloňový sad za stodolou by se dal přeměřit dvanácti tucty chlapeckých kotrmelců“. Poznal šumavské obyvatele žijící v magickém spojení s přírodou, citlivě vnímal zdejší krajinu a vzpomínal na vlastní dětství. Tehdy už tušil, že se bude muset s domovem rozloučit. V roce 1939, doslova na poslední chvíli, uprchl Urzidil před Hitlerem nejprve do Anglie a později do New Yorku, odkud se domů už nikdy nevrátil. Zadní Zvonkovou však přece jen ještě jednou spatřil: při výletu do Evropy se na ni díval z rakouské strany Šumavy přes ostnatý drát, ale viděl jen „hroutící se kostel a mizející chalupy“.