Jistota Jana Spáleného
Další dávku nonšalantní melancholie nabízí na svém novém albu Zahrada v dešti zpěvák, skladatel, pianista a hráč na kornet Jan Spálený ruku v ruce s ASPM, kapelou, která interpreta doprovází už třiadvacet let.
Personální proměny, jimiž v průběhu své existence toto "Amatérské sdružení profesionálních muzikantů" prošlo, do jisté míry ilustrují Spáleného hudební vývoj: od čistého blues, které hrával v triu s Petrem Kalandrou a Františkem Havlíčkem, časem dospěl k podstatně sofistikovanější blues-jazzové muzice, kterou nyní prezentuje s ostřílenými hudebníky Michalem Gerou (trubka, křídlovka) a Radkem Kramplem (vibrafon) doplněnými mladšími muzikanty - Spáleného synem Filipem (tuby, baskytary) a bubeníkem Filipem Jeníčkem (toho však na albu pro zranění zastoupil Pavel Razím).
Kolekci nových písní připravil originální šansoniér waitsovského "chrapláku" po relativně dlouhých pěti letech a je příjemné zjistit, že jeho novinka kvalitativně nijak nazaostává za výborně hodnocenými předešlými cédéčky Má vina (2002) a ...až srdce usedá (1999). Se zmíněnými alby tvoří Zahrada v dešti ucelený triptych: všem nahrávkám je příbuzná nejen celková nálada a sestava hudebníků ve studiu, ale i Spáleného hudební autorství, zpestřované výpůjčkami z repertoáru spřízněných písničkářských duší - na novém albu opět najdeme kousky Toma Waitse (Soldier's Things s textem Karla Diepolda) a Randyho Newmana (Every Time It Rains v přebásnění Pavla Káchy), ale i Boba Dylana (Sing On The Window z alba New Morning přeložil Jaroslav Pichlík jako Znamení na okně) či Paula a Lindy McCartneyových.
Už od prvních tónů vstupní, Janem Velíškem otextované, leč autobiograficky působící skladby Mé múze, obarvené charakteristickým Kramplovým vibrafonem, je posluchač "doma" - tedy ve světě laskavého, zádumčivého i sebeironického muže, který už má leccos za sebou, ale pořád ještě je životem okouzlen a nikterak neváhá svěřit se s city i toho nejintimnějšího rázu. "Plánů mám až hrůza, nemůžu přestat, kdy ty si vzpomeneš," sděluje své inspirátorce a je v tom upřímnost i velký kus životní moudrosti.
Podobně silných okamžiků je na desce vydavatelství Lotos mnohem víc: sedmiminutová zhudebněná báseň Jiřího Stránského Píseň o tvé ruce připomene Spáleného uchopení Nezvalova Edisona či Poeova Havrana, k životu opět probuzená titulní skladba s textem Pavla Kopty má možná víc energie než její první verze natočená před dvaceti lety na album Pořádný blues, za opakovaný poslech stojí i další díl z volného písňového cyklu o Tondovi B. (bohužel jediný Spáleného text na celém albu), případně ryzí Blues o bolavý hlavě na slova Jiřího Žáčka.
Spáleného hudba stále sympaticky kráčí proti proudu času. Co však může na někoho působit anarchronicky, je pro jiné milým pohlazením a jedním z vrcholů české hudební scény.
Nejposlouchanější
-
Jack London: Tulák po hvězdách. Román o utrpení a svobodě bezmocného jedince odsouzeného na doživotí
-
Jak obstojí Lízinka na škole pro popravčí? Poslechněte si mrazivě černý román Katyně Pavla Kohouta
-
Karel Poláček: Denní host, Nocturno. Dvě nestárnoucí humoristické povídky z noční Prahy 20. století
-
Raymond Chandler: Španělská krev. Detektivní případ rafinovaného využití vraždy pro politické účely
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka