Jiří Hájíček: V románech se snažím být úspornější. Učí mě tomu haiku
Mluví o sobě jako o jihočeském patriotovi, má rád hudbu i texty Vladimíra Mišíka a baví ho listovat starými vesnickými kronikami, které otiskují paměť doby. Spisovatel Jiří Hájíček byl ve Vizitce hostem Petra Šrámka a mluvili spolu nejen o próze, ale i o poezii a rituálech spojených s psaním haiku. A také o tom, že nový román vyjde Jiřímu Hájíčkovi příští rok na jaře.
„Ráno z ložnice do kuchyně / celý můj život / je bed & breakfast” – tak zní jedno z osmi desítek trojverší, které spisovatel Jiří Hájíček vybral spolu s redaktorem Martinem Stöhrem do bibliofiliské sbírky Muž na pokraji vzplanutí. Vyšla letos v Hájíčkově domovském nakladatelství Host a čtenářům nabízí haiku z Hájíčkova diáře z let 2017 a 2018.
Čtěte také
Kuchyně z uvedené ukázky je pro Jiřího Hájička docela důležité místo, haiku totiž píše často právě tam. A často je to ráno. „Tato trojverší jsou pro mě tak trochu deník, vyhovuje mi, že je nepravidelný. Opravdový deník jsem si zkoušel psát několikrát v životě, ale nejsem na to ten pravý typ. Přistihl jsem, že si psaní do něj stylizuju, jako kdybych počítal s tím, že ho někdo bude později číst,“ řekl ve Vizitce.
Nové verše si Jiří Hájíček zapisuje ale třeba i ve vlaku cestou na autorská čtení. Vnímá je také jako stylistické cvičení, které mu díky daným pravidlům pomáhá dopracovat se v dalších textech k výrazové i významové čistotě. „Haiku jsou stručná, nejsou užvaněná. Inspiruje mě to i při psaní románu, snažím se být úspornější,“ konstatuje. Nový román chystá k vydání na jaro 2020.
Kronika jako inspirace
Hájíčkovy texty – k těm nejslavnějším patří volná románová trilogie Selský baroko, Rybí krev a Dešťová hůl – mají společné to, že jsou situované do jižních Čech a pracuje se v nich s mapováním paměti. Ať už lidské, anebo té zaznamenané v archivech či kronikách.
„Baví mě kronikami listovat a sledovat zápisy i příběhy mezi řádky,“ říká Jiří Hájíček. Nedávno psal povídku do časopisu Reportér vycházející z události z roku 1944, která se stala nedaleko jeho rodné vsi Purkarec. V rámci operace Glucinium tu byli omylem vysazeni čtyři českoslovenští parašutisté.
„Byl pro mě nadlidský úkol zrekonstruovat, co se v té oboře přesně stalo. Ve vsi se o tom skoro neví, po celé akci zůstalo jen pár pomníčků a pár záznamů v kronikách. Když ale kronikové zápisy procházíte, dochází až k chemické reakci, která pro spisovatele může být impulzem a dobrou inspirací.“
Ačkoliv práce s minulostí je Jiřímu Hájíčkovi blízká, historický román by prý napsat nedokázal. „Baví mě psát o přítomnosti, a když člověk zasazuje věci do kontextu, minulost se mu příběhem propije, třeba jako v Dešťové holi,“ připomíná svůj román, kde hlavní roli hrají zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. „Potom zjistíte, že i velmi nudné katastrální záznamy mohou být drama.“
Jak a kde začínal Jiří Hájíček s poezií, proč je občas dobré napsat povídku na objednávku, proč si ve svých románech rád vymýšlí názvy vesnic i jména postav a jaký má vztah k literárním cenám? Poslechněte si celou Vizitku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
