Jaroslav Róna: Nejradši mám sochy, když jsou úplně samy

Podle výtvarníka, který ve své tvorbě střídá období převážně malířská s obdobími sochařskými, dělá sochám dobře, když se jich lidé dotýkají. „Sám se je snažím dělat tak, aby k nim lidé mohli a měli možnost se jich dotýkat,“ říká autor známý svými velkými veřejnými realizacemi, jako jsou například pražský pomník Franze Kafky, jezdecká socha markraběte Jošta v Brně nebo plastika Mýtická loď na nábřeží Dunaje v Bratislavě.

Když se udělá stejná socha jednak v bronzu a jednak v žule, je to docela jiný typ energie. Bronz je dutý, když na něj zaklepete, zvučí. Kdežto kámen působí totálně. Dlouhodobě vyzařuje energii. Tu, kterou načerpal ve dne, ze sebe vydává v noci.

Čtěte takéPetr Fischer, šéfredaktor Českého rozhlasu Vltava, filozof a novinář

Malíř, sochař, grafik, ilustrátor a umělecký sklář Jaroslav Róna, spoluzakladatel skupiny Tvrdohlaví, ale také příležitostný herec, muzikant a spolu s výtvarníky Františkem Skálou a Alešem Najbrtem člen originálního herecko-hudebního tria Tros Sketos, v pořadu hovoří o svých knižních ilustracích, kresbách z cest, hmotě, prostoru a tvarech. Rozhovor se zčásti dotýká také Rónovy současné výstavy, která probíhá do 29. října v Galerii hl. m. Prahy v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí.    

Čtěte takéVizitky, rozhovory s lidmi, kterým umění proměňuje život. Od 4. září na Vltavě