Jana Knitlová: Třicet let poté

Na Nový rok ve 13:00 hodin podali ve Vladislavském sále Pražského hradu ti dva odpovědní chirurgové shrnující zprávu: vše proběhlo dle skvěle připraveného plánu naozaj skvele, nástroje vyvarené, asistenti schopní.

Čtěte také

Jana Knitlová: Pořádek, který budí strach i dnes

Oba pacienti nemusí mít strach z komplikací, když nebudou vyžadovat okamžité zázraky. Budou-li ukázněně a pilně na své rekonvalescenci pracovat, mohou se brzy – po nutném pooperačním čaji a nemaštěných bramborách – těšit na slepičí polévku, posléze i želví. Obě přeseknuté části žížaly ožijí novým a krásnějším životem.

Uvěřit kapacitám, které ve mně nikdy důvěru nevzbuzovaly, bylo těžké. Ale co dělat! To, že první dny nového roku proběhly normálně, jsem přičítala své okoralosti; radikálních životních změn jsme zažili už tolik!

Třetího lednového týdne se mi ale začaly ozývat Tatry. Takové lehoučké svědění v krajině Popradského plesa, jako na čípku, než dostanete rýmu. Že by se mi tam zadřelo jedno parádní lyžování: na běžkách ke Štrbskému plesu nebo se sjezdovkami na sedlo Lomnického štítu? Desinfikovala jsem to panákem, a z celé rýmy byla jen dvě kýchnutí a trochu zaslzené oči. 

Čtěte také

Jana Knitlová: Měsíc – a celý život

Hromničné pálení Žiliny jsem zahnala jedlou solí, ale svíravý pocit v Srdiečku, jak mazlivě pojmenovali naši bývalí spoluobčané chatu u jižní stanice lanovky na Chopok, mě už vyděsil. Se srdcem si nelze hrát, ať ho zdrobňujeme jakkoli. Zejména, když bolest vystřelovala vzhůru kolem chaty na Kosodrevině až na vrchol, a pak přešla v tupé brnění, projíždějící severním svahem Chopku až dolů do Jasné.

Zpanikařila jsem. Co všechno mě ještě čeká! V polovině února svírání střev – to se z břicha Bratislavy ozve Centrálne  trhovisko se svými úžasnými klobáskami; koncem jara poctivá alergie z rozkvetlých akátů – a to znám tu krajinu tam dole kolem Ipľu jen z Ballekových románů; mžitky před očima v půlce srpna, kdy v Maguře nad Ždiarom teprve zrají borůvky, ale stříbřité hvězdice púpav už signalizují, že podzim je prakticky přede dveřmi.  A s ním i suché loupání ve Vyšných Ružbachoch.

Čtěte také

Jana Knitlová: Azyl pro koníka

Ach, Vyšné Ružbachy s vodou tak něžně hladivou! Jedno mocné tempo – a pak už jen splývám přes celý bublinkový bazén. Tiše a vděčně splývám se vším, co jsem v krajině na východ od Bílých Karpat zažila – a nejen krásného. Ano, ani hrůzu z dávného stopu u Oravy nechci zapomenout, ani motorkovou bouračku před Košicemi! Už se těším na šťavnatý hlavybol modranské a pezinské hemisféry v líbezném čase burčáku. Sebepřesvědčivější expertizy paměť těla nepřehluší.

A do toho telefon kamaráda, nyní zahraničního. Stěžuje si, že se mu v ledvinách úporně drží Písek, kam jezdívali na festival. Svěřuju se mu se svými bolestmi a ordinuju výplachy osvědčenou medicínou – jihočeským Budvarem, který nás tam tolikrát vyléčil. Jenže to bylo v Písku, u nich v Nitře prý Budvar takhle nefunguje. „ No tak budeš muset občas přijet a dát si ho na místě. A já zas k vám na burčák, a lyžovačku a vůbec…Protože jinak budou fantomové bolesti nesnesitelné!“

Čtěte také

Jana Knitlová: Stolpersteine, kameny zmizelých

„Ozaj bohovský nápad!“ zasmál se ulehčeně. „Môžme to skúsiť, až sa všetko trochu usadí.“

Zkusili jsme a zkoušíme dál, kdykoli můžeme, protože to funguje.

Operace, k níž jsme nepodepsali souhlas, se nakonec tedy více či méně zdařila, obě části žížaly nejen žijí, ale cítí i stálé propojení. Slušný úspěch na dva tak nepatrné obyvatele zvěřince jménem svět.