Jan Vondráček: Dostojevského Běsi mě bavili. Je ale strašné, že v Rusku je to vlastně pořád stejné

Když Pražané volili hlas, který jim v brzkém budoucnu bude ohlašovat názvy stanic v autobusech a tramvajích, více než polovina z dvou set tisíc účastníků ankety si vybrala hlas herce, dabéra a muzikanta Jana Vondráčka. Herecká hvězda, která po krátkém angažmá v Dejvickém divadle přešla v roce 1996 do Divadla v Dlouhé, kde působí dodnes, tuší, že by za úspěchem mohla stát jistá familiérnost.

Dagmar Hazdrová a Jan Vondráček|foto:Petr Hejna, Dopravní podnik hl. m. Prahy

Vondráček totiž vedle hraní často namlouvá audioknihy a dabuje, během kariéry nadaboval přes čtyři tisíce postav. „Můj hlas se ozývá z dětských audioknih, večer mě poslouchají rodiče, a tak se stávám součástí domácností. Možná, že proto jim můj hlas přišel, jak se dnes říká, friendly,“ přemítá. S úspěchem v konkurzu zvažoval, jestli „už ho nebude všude moc.“ Nakonec vyhrála právě touha lidu. „Když to chtějí, ať to mají.“

Režie bude věcí pražské integrované dopravy, vtipkování o tónu ohlašování zastávek spojených s místními geografickými dominantami, rekapitulace oblíbených dabovaných postav a popis specifik načítání audioknih ale dovedly duo Vondráček – Cihlář k diskusi o hraní hlasem. „Baví mě hlasem vytvářet obraz,“ říká Vondráček. „V jedné pohádce jsem například namlouval všechny figurky, aniž bych věděl, jak vypadají. Nakonec jsem byl překvapený, co to ve výsledné podobě pohádky hodilo.“ V rozhovoru taky názorně ukázal, jak to zní, když takzvaně oblizujete membránu mikrofonu anebo neklesáte hlasem v místech, kdy by se klesnout mělo.

Říkal jsem, že jsem zažil válku

Natáčení černé komedie Bulhar, Jan Vondráček|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Letos na výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy vysílala Česká televize film Báječná léta pod psa, v němž hrál Jan Vondráček drobnou roli. Sám je ročník 1966, a jak ve Vizitce řekl, příjezd tanků je první věc, kterou si pamatuje. Včetně vzoru záclon, zpoza kterých s rodiči a babičkou sledovali dění na ulici. „Když jsme pak ve druhé třídě ve škole narazili na druhou světovou válku, tvrdil jsem paní učitelce, že jsem ji zažil.“

Cesta Jana Vondráčka k divadlu vedla přes tatínka – ochotnického divadelníka, který se i díky přátelství s Jurajem Herzem dostal k zajímavým rolím. Na konzervatoř ale Jana nevzali, protože k přijímačkám dorazil s lehce zparodovaným monologem Jiřího Suchého. Na řadu přišla vojna a s ní Armádní umělecký soubor. Na DAMU se pak rozhodl dát přednost „loutkárně“ před klasickou činohrou, protože scény, které ho zajímaly – brněnské HaDivadlo, pražská Ypsilonka nebo liberecké Naivní divadlo – pracovaly s alternativním divadelními formami.

Inscenace Élektra v Divadle v Dlouhé. Jan Vondráček|foto:Martin Špelda, Divadlo v Dlouhé

Za svou hereckou i dabérskou práci dostal Jan Vondráček několik cen, a i letos je nominovaný na cenu Thálie za roli majora Alexejeva v inscenaci Konec rudého člověka podle knihy nobelistky Světlany Alexijevičové. S podobnými typy se prý setkával během vojny, inspirace tudíž nebyla problém. Inscenace je podle něj svým zaměřením na konflikt svědomí a neschopnosti přiznat vinu aktuální. „Kdyby se lidé jako major Alexejev, kteří zabíjeli lidi, káli a nechali promluvit svědomí, museli by zahodit celý svůj život. A to udělá hrozně málo z nich. Je to pro ně nepřekonatelný problém, a stejně vnímám celé Rusko.“ Ve Vizitce vzpomněl i další ruské látky, které v Divadle v Dlouhé s kolegy zpracovali. „Hráli jsme třeba Běsi od Dostojevského. Je to o tom, jak vytvořit chaos vedoucí k totalitě. Dramatizace mě bavila, je ale strašné uvědomit si, že v Rusku je to vlastně pořád stejné.“