Jan Čep: Rodný úžas

Čepovo prozaické a esejistické dílo je vklíněno do moravského venkova, do souvislosti rodu, člověka, prostých vesnických stařenek a studentů, země a nebe, do skutečnosti a transcendentna, kde obojí přebývá v kraji – domově viditelném i neviditelném. Tato chvějivá dvojpolárnost nese zřetelné rysy barokní; teprve smrt dává životu smysl. Přítomnost smrti a zániku prostupuje ději jeho díla, osudy lidí, věcí a krajiny. Šaldovi byl Čep básníkem smrti, ale i básníkem země a podivné lásky k ní, jež si uvědomovala pomíjivost pozemských věcí a milovala je právě pro tuto pomíjivost.... Svět je Čepovi luštěním jeho skrytých významů, lidské osudy promítá „na pozadí věčnosti“.
Zdeněk Rotrekl: Skrytá tvář české literatury

Literární záběr díla Jana Čepa je neobyčejný: povídky, romány, přednášky, eseje, řada překladů z francouzštiny, angličtiny, němčiny a španělštiny, práce organizátorská a ediční. Když po maturitě na litovelském gymnáziu v roce 1922 odchází do Prahy, už na filozofické fakultě Karlovy univerzity si zapisuje přednášky týkající se francouzského a anglického jazyka a literatury a lingvistiky vůbec.

V Praze se seznamuje se Zdeňkou Braunerovou, s kroužkem kolem F. X. Šaldy a hlavně s Albertem Vyskočilem, na jehož výzvu píše Josefu Florianovi. Ten má na Čepa rozhodující vliv a je to také on, kdo ve chvíli bezradnosti nabízí mladíkovi po nedokončených studiích pobyt ve Staré Říši. Čep tam bydlí od září 1926 do května 1927. Právě tehdy začíná mimo jiné překládat Kašpara z hor od H. Pourrata, tady vzniká povídka Zbloudilý z následně vydané knihy Zeměžluč.

O něco později se Jan Čep živí překlady, vlastní prozaickou tvorbou, vydávanou knižně i časopisecky, účastí v redakčních i editorských radách. Od 1923 také často pobývá na studijních cestách, a to v Anglii, Španělsku, Jugoslávii, ale především ve Francii.

Za okupace českých zemí odjíždí do rodných Myslechovic, po roce 1945 ho vidíme opět v Praze, kde se účastní práce v revui Vyšehrad. Poválečná kampaň proti spisovatelům katolicky smýšlejícím byla předzvěstí něčeho horšího. 15. srpna 1948 odjíždí autor – po převzetí moci akčními výbory – z Františkových Lázní do uprchlického tábora ve Dieburgu. Téhož roku se ocitá ve Francii.

Ve francouzském exilu žil až do své smrti s výjimkou let 1951–1955, kdy pracoval v Mnichově jako komentátor rozhlasové stanice Svobodná Evropa (později působil jako její pařížský kulturní dopisovatel). Roku 1954 se oženil s dcerou francouzského literárního kritika a esejisty Charlese Du Bose. Z manželství pocházejí dvojčata Jan a Klára.

Jan Čep se v exilu podílí na práci při vydávání různých časopisů, na vysílání vatikánského rozhlasu apod. Exil dává Janu Čepovi podnět k rozsáhlé činnosti esejistického, filozofického a náboženského rázu. Podle českého úmrtního oznámení zemřel 25. ledna 1974 v Paříži. V exilu publikoval devět knih většinou s filozoficko-náboženskou tematikou, které až na Samomluvy a rozhovory vyšly nákladem Křesťanské akademie v Římě v rozmezí let 1953 až 1976.

Sem patří i esej Rodný úžas, publikovaný v knize Poutník na zemi. V něm se Čep soustředí zejména na svoje vzpomínky na rodný kraj, dětství, příbuzné, vesnickou komunitu a náboženské prožitky. Účinkuje a režii má Josef Červinka (vl. jm. Josef Schwarz) rozhlasový režisér, herec, překladatel, člověka s též pozoruhodným, nelehkým osudem.