Jan Bělíček: Zrazené společenské vyhlídky jedné ženy

Zatímco publikace z minulého roku sestavovala ze střípků vzpomínek mikroportrét spisovatelova autoritářského otce, v novince sledujeme osud matky a jejího života v chudém, dělnickém prostředí severovýchodní Francie.

Čtěte také

Jan Bělíček: Za siláckými gesty číhá předčasná smrt. O maskulinitě a chudobě v knize Édouarda Louise

Klíčovým motivem knihy je autorem náhodně nalezená fotografie – jakási prapůvodní verze dnešních selfíček – na níž se do objektivu energicky a bezstarostně usmívá svobodná žena krátce předtím, než se stane několikanásobnou matkou. Uvolněnost a spokojenost jejího výrazu je pro Louise odrazovým můstkem k přemýšlení nad životním údělem chudé dělnické ženy pod tlakem společenského systému, v soukolí péče o domácnost, potýkající se maskulinními hodnotami svého manžela a patriarchátu obecně.

Na nalezené fotce je matka evidentně šťastná, plná ideálů a snů o tom, jakým směrem se její život vyvine. Tento výjev autora zasáhne především kvůli tomu, že nekoresponduje s tím, jak matku celý život znal. Krásně to vystihuje v pasáži, kdy rozespalý kolem půlnoci přichází do obývacího pokoje, kde se jeho rodiče baví se známými a matka dokonce podnapilá tancuje a zpívá si svou oblíbenou písničku. Mladý Édouard Louis je tímto výjevem znechucen a křičí na matku, ať tu písničku okamžitě vypne. V textu ke své tehdejší reakci dodává: „Byl jsem už tak zvyklý vidět ji doma nešťastnou, že mi štěstí v její tváři připadalo jako něco pohoršujícího, podvod, lež, kterou je třeba co nejrychleji odhalit.“

Čtěte také

Jan Bělíček: Minisérie Podezření zaznamená autentickou tvář dnešního Česka

V podstatě se jedná o dominantní a nejsilnější motiv této krátké, ale intenzivní knihy. Motiv autonomní, svobodné a kreativní osobnosti semleté společenským řádem, partiarchálními hodnotami a požadavky a nároky svého okolí. Toto téma je silné samo o sobě, ale zároveň navazuje na hlavní myšlenku, kterou Édouard Louis v posledních letech rozvíjí – a tou je fyzická a psychická degradace nejchudších lidí pod náporem společenského a politického nastavení. Mluví o ní jako o esenciálním společenském násilí, které tito poničení lidé dále šíří a reprodukují ve svém okolí. A to třeba formou nenávistného chování ke všemu odlišnému, homofobií, xenofobií a důrazem na maskulinitu a vlastní těla, která jsou často tím posledním, co jim společnost ještě ponechala a o co se mohou opřít.

Ve svém románovém debutu Skoncovat s Eddym B. z roku 2014, který napsal v pouhých jednadvaceti letech, v podstatě jen syrově a působivě popsal, jak tyto hodnoty a nenávistné chování komunity na francouzské periferii vypadají. Sám před nimi utekl do hlavního města Paříže mezi intelektuální elitu. Ve svých dalších knihách ale spíše hledá cestu zpět k prostředí, z něhož vzešel. Vydává se cestou empatie a porozumění a pokouší se na příkladu vlastní rodiny rekonstruovat a pochopit, proč se právě v těchto místech děje to, co se zde děje. Jestli to nemá nějaké hlubší společenské vysvětlení a jestli ve čtenářích není možné vzbudit empatičtější vztah k lidem, kterými „slušní Francouzi“ pohrdají.

Čtěte také

Jan Bělíček: O Leile Slimani, konci budoucnosti a sebereflexivním obratu v umění

S tím vším navíc souvisí i to, jak tento francouzský spisovatel chápe literaturu a její společenskou úlohu. Tyto postoje se propisují také do toho, jakým způsobem své poslední dvě knihy napsal. V knize Boje a proměny jedné ženy se Louis tématu poslání literatury dotýká zcela explicitně, když hovoří o její výlučnosti, která z kulturního prostoru vyhání lidi, jako je jeho matka. Celá tato pasáž končí působivým zvoláním. „Protože teď už to vím: oni tu takzvanou literaturu vystavěli proti životům a tělům jako to její. Protože teď už vím, že psát o ní a o jejím životě znamená psát proti literatuře,“ završuje své myšlenky Louis. Onou ženou je samozřejmě matka, jíž je kniha věnována.

V tomto kontextu pak není náhoda, že tento francouzský spisovatel vydal krátce po sobě dvě vzpomínkové a přímočaré knihy, které za dvě hodiny přečte takřka kdokoliv. Pokud chce být Édouard Louis ve svém úsilí „psát proti literatuře“ důsledný a úspěšný, musí proměnit i to, jak píšeme, konstruujeme a následně zase konzumujeme knihy. Právě o to se evidentně pokouší a přizpůsobuje tak své knihy vrstvám, o nichž a pro něž se rozhodl psát. A to je v dnešní literatuře docela výjimečné a pozoruhodné gesto.