Jaké má být pražské metro?
Hodně se teď hovoří o nové lince pražského metra – déčku. Jeho realizace se už pár let odkládá a na dokončení si asi ještě počkáme. Přitom má vykrýt důležitou část metropole, především oblast na jihu při pravém vltavském břehu, kde dosud žádná linka nevede. V poslední době se objevila zpráva, že jednotlivé stanice navrhnou architekti Metroprojektu, ač s jejich výkonem na prodloužení trasy A z Dejvické do Motola odborníci ani veřejnost moc spokojeni nejsou.
Architektonická obec logicky požaduje, aby na tak významné téma byla vypsána soutěž. V tisku i na internetu se objevily také návrhy studentů architektonických škol, které vypadají docela zajímavě. Ale pozor, to, co je efektní na vizualizacích, může v reálu vypadat zcela jinak – třeba v zastávce, která je celá z pohledového betonu, se můžete cítit stísněně, v zimních měsících je pak pocit chladu ještě umocněn.
Obecně existují dva základní přístupy. V tom prvním se jednotlivé stanice zadají různým architektům, jimž se nechá možnost vytvořit svérázné dílo, buď na základě soutěže, nebo se vytipují významné osobnosti, kterým se přímo zadá. To je třeba přístup, uplatněný v Londýně na nové trase do olympijského areálu, zvolený v roce 2012. Výsledek může být impozantní, ale je tu riziko, že se jednotlivé osobnosti budou „přebíjet“ a ze všech těch extravagancí může být nakonec návštěvník unaven. Navíc to, vás třeba na poprvé nadchne, se může stát pro pravidelného uživatele, který tu jezdí denně do práce, noční můrou. I dobrý vtip může časem začít obtěžovat. O nákladech na realizaci ani nemluvě.
Druhý přístup je opačný. Jeho propagátoři se domnívají, že metro má především sloužit, a žádné výstřelky do něj nepatří. Podstatné je, aby bylo utilitární a lidé se na stanicích rychle zorientovali. Jejich design pak na celé lince nebo její části vytváří jeden tým. I tady je třeba mít kvalitní orientační systém a detaily, ale ty jsou jednotné pro celou trasu. To je koneckonců i případ starších pražských linek. Každá má svá specifika nebo barevný kód, ale – až na výjimky – jsou zastávky řešeny obdobně.
Přiznám se, že jsem spíše příznivcem té druhé varianty, i když bych se v některých případech určitých experimentů nebál. Na rozdíl od většiny svých kolegů architektů mi třeba nevadí ani poněkud přebujelá a na údržbu nepraktická stanice Střížkov na trase C, protože vytváří zajímavý tvarový kontrast k pravoúhlému urbanismu paneláků tamního obřího sídliště. Stala se určitým orientačním bodem v tom labyrintu, novou dominantou území a tamní obyvatelé k ní proto mají celkem příznivý vztah. Na druhé straně představa, že by podobné výstřednosti vznikaly jako na běžícím pásu, mne přílišným nadšením nenaplňuje.
Ale uvidíme. Každopádně vypsání soutěže by bylo v našich podmínkách dobrým řešením. Pokud se objeví nosný nápad, mohly by být třeba vítěznému týmu zadány všechny stanice na nové trase. Tím by byl zachován určitý jednotný charakter, jenž by se pro ni stal typickým, asi tak, jako jsou dnes už kultovní barevné plechové eloxované panely pokrývající stěny tubusů na většině stanic „áčka“.
Nejposlouchanější
-
Václav Kliment Klicpera: Ptáčník. Maloměstský lékárník a jeho divoká potrhlost
-
Brána sta starostí, Zahradník a další povídky Rudyarda Kiplinga
-
George Bernard Shaw: Pygmalion. Jiřina Bohdalová a Miloš Kopecký v brilantní irské komedii
-
Venuše v kožichu. Trýzeň a ponížení jako nejvyšší důkaz lásky v erotickém románu Sacher-Masocha
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.