Jak Pilát do kréda
V roce 1349 arcibiskup Arnošt z Pardubic nakázal českým židům, aby na Velký Pátek neopouštěli své příbytky a neotevírali dveře ani okenice. Bylo to opatření prozíravé, obecný lid křesťanský totiž v ten den dostával chuť pomstít se za ukřižování Krista.
Předsudek, že židé mohou za smrt Božího syna, se objevil už na počátku křesťanských dějin. Ve středověku se obviňování žídů z bohovraždy a následně pak ze všech myslitelných zločinů rozbujelo až do pogromů - a svým způsobem není divu.
Totiž už v Janově evangeliu jsou jako osnovatelé krátkého procesu s Ježišem označeni židé. Až do šedesátých let minulého století byla součástí velkopáteční katolické liturgie prosba za „perfidis judaeis“, proradné židy.
Čteme-li ale evangelia pozorně, zjistíme, že úmysl zlikvidovat nepohodlného disidenta pojali nikoli žídé jako národ,ale jeruzalémští náboženští předáci,a to ještě ne všichni. Lid, který se k nim přidal a skandoval „ukřižovat, ukřižovat“, možná byla jen najatá klaka, méně početná než průvod poutníků pět dní před tím.U jeruzalémských bran poutníci Ježíše na oslátku nadšeně vítali a provolávali „Hossana synu Davidovu“. To bylo trefné, však byl Jehošua z Nazaretu žid tělem i duchem.
Je svým způsobem skandální, že právě ti, kdo měli kolem roku 30 ve svatém městě Jeruzalémě určité rozhodavcí pravomoci a nemalou duchovní autoritu, ve vztahu k Ježíši žalostně selhali. Když selže to nejlepší a zvrhne se,promění se v to nejhorší.To platí i o náboženství, jakémkoli. Však zvrhlé křesťanství ve své době nazývalo upalování takzvaných kacířů zaživa „auto da fé“, tj. skutek víry.
„Credo in unum Deum“, tak začíná slavné vyznání víry z II. století, v něm se objevuje věta „ukřižován byl pod Pontským Pilátem“. O židech tu není ani zmínky, v souvislosti s justiční vraždou na synu Božím Ježíši však byl zvěčněn jeden římský úředník.
Když řekneme, že někdo se někam dostal jako Pilát do kréda, naznačujeme tím, že dotyčný se ocitl v nějaké situaci bez svého přičinění a nepatří tam. Jenže Pilát do kréda patří. Židovští předáci sami nemohli vykonat rozsudek smrti, na to museli předat delikventa rameni světskému.
Předali tedy Ježíše římskému prokurátovi. Pilát z Pontu byl zkušený politik a velmi brzy rozeznal, že celá žaloba proti Ježíši je právní paskvil. Však to byl Říman, odchovanec a zástupce hrdé civilizace, kde vládlo právo. Někdy trvdé, ale právo.
Pilát se ale ve jménu práva vyděračům nevzepřel, nýbrž s nimi začal vyjednávat. Jeho pozice u římského dvora totiž nebyla moc jistá a udání, že kryl jakéhosi židovského podvratného živla, nebylo to, co zrovna potřeboval. Vyšel tedy Pilát vstříč politickým vyděračůn a vydal na smrt člověka, o němž věděl, že je nevinen.
Inu, jsou chvíle, kdy je košile bližší než kabát, kdy spravedlnost zapláče a my si nad tím umyjeme ruce. Není nijak těžké vžít se do Pilátovy kůže, stačí k tomu trocha sebezpytování.
Celý příběh Ježíšova utrpení je pojat v evangeliích tak, aby nám znemožnil jednoznačně hodit vinu na židy či na Piláta, prostě na ty druhé a třetí. Zmučený a ponížený Ježíš, umírající za naše hříchy, zůstává sám. Však i odhodlaný Petr, pevný jako skála, jej opustil a před tím třikrát zapřel.
To vše nás nabádá, abychom se nepohoršovali nad jinými, kteří selhali, ale abychom se v nich viděli, ve veleknězi Kaifášovi i strážci práva Pilátovi. Třeba už jen proto, že jsme dědici římské civilizace a židovského náboženství.
Nejposlouchanější
Jiří Karásek: Muž, který zásadně mluvil pravdu. Hvězdně obsazená detektivní tragikomedie z roku 1965
-
Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo. Napínavý příběh tajemných spiknutí, nebo úvaha o realitě a fikci?
-
Svatopluk Čech: Výlet pana Broučka do 15. století. Ke 180. výročí narození autora
-
Jaroslav Rudiš, Petr Pýcha: Salcburský guláš. Temná místa minulosti dvou přátel vybublají na povrch
-
Martin Ryšavý: Tundra a smrt. Dobrodružná výprava k neprobádaným končinám lidské existence
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.