Jak na divadlo pro děti? Potlačit vlastní ego a nezkoušet to s ironií, říká režisér Jiří Jelínek

Michal Dalecký, Fagi a Jiří Jelínek|foto:Martin Macho Macháček

Voskovec, Werich, Skoumal, Vodňanský, ale i královéhradecké divadlo Drak, soubor Buchty a loutky nebo princip slovních hříček – to všechno jsou inspirace Jiřího Jelínka, divadelního režiséra, hudebníka a výtvarníka, jehož jméno je spojené zejména s tvorbou pro děti. Spolu s přáteli z kapely Bombarďák chystá pátou desku Pátek, během covidové pauzy zkoušel v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích Devatero pohádek a na svém kontě má desítky inscenací pro další „dětské“ scény – pražský Minor, Damúzu, brněnskou Polárku nebo zmíněný Drak.

Pane, máte na ruce ptáka

Jak ve Vizitce řekl, během let vysledoval, že dětem je možné servírovat v podstatě jakékoliv téma. Důležité je ale potlačit vlastní ego a myslet na to, že v publiku sedí právě děti, se kterými je třeba komunikovat napřímo. „Se scénografkou Bárou Čechovou jsme zjistili, že na děti nefunguje ironie,“ konstatuje. Jistý si nemůže být ani reakcí různě starých dětí na stejnou situaci. Zatímco mladší diváci jsou nadšení z loutky havrana usazené na paži, ti starší se bez uzardění zeptají: Víte, že máte na ruce ptáka? Dětské reakce jsou pro Jelínka i po letech zkrátka stále nepředvídatelné. „Ve Zlíně jsme dělali Cestu do pravěku. Přes celé jeviště jsme nainstalovali obrovského stegosaura a měli jsme strach, že tím děti vyděsíme. Ony si ho ale běžely pohladit,“ vzpomíná. Oceňuje i práci kolegů: režisér Jan Jirků zrežíroval představení Zá-to-pek! takovým způsobem, že i děti, které o tomto běžci v životě neslyšely, fandily z celého srdce. 

Kapela Bombarďák|foto:Oficiální web kapely Bombarďák

Jiří Jelínek vyrůstal v královéhradeckém divadelním prostředí, se svými přáteli hudebníky, divadelníky a výtvarníky zakládal na začátku nultých let v jednom z tamních sklepů divadlo DNO. Vzpomíná, jak tehdejší představení vznikala organicky, bez velkého režírování a vysvětlování. Svou roli tehdy sehrálo přátelství, nadšení a touha fungovat na jedné poetické vlně. Když Jelínek později dostal nabídku ke spolupráci s brněnskou Husou na provázku, setkání s „opravdovými“ herci pro něj bylo v lecčems novou zkušeností. „Představení s divadlem DNO se tak nějak stala. Tady jsem musel hercům vysvětlovat, proč mají tančit, proč mají padat, zkrátka musel jsem je opravdu režírovat,“ popisuje rozdíl.