Jak bude vypadat příběh holocaustu po smrti pamětníků? Musí to být podobenství, říká ředitel Památníku ticha Pavel Štingl

15. říjen 2020

I pražský Památník ticha, který připomíná oběti válečných deportací, musel kvůli koronaviru zavřít své výstavy. Nově nalezené unikátní fotografie transportu z Veletržní ulice jsou tak k vidění jen on-line. Ředitel Památníku Pavel Štigl ale mluvil s Ondřejem Cihlářem také o možnostech dokumentu, o školních projektech i o snaze dostat k fotbalovým stadionům témata spojená s prevencí rasismu.

Foto židovského transportu na rohu Veletržní a U Smaltovny ze sbírky Jaroslava Čvančary

Koncem listopadu si bude Památník ticha v pražských Bubnech připomínat 80. výročí katastrofy lodi Patria, jejíž osazenstvo tvořily stovky Židů prchajících před nacismem. Z Evropy do izraelského přístavu Haifa tehdy putovali lidé, kteří se během cesty snažili o „normální“ život – například členové brněnské filharmonie každý večer hrávali písně Osvobozeného divadla. I proto si host vltavské Vizitky, dokumentarista a ředitel Památníku Pavel Štingl, nechal zahrát hned dvě takové písně: Nebe na zemi a Bugatti Step.

„Do vzpomínkových programů se vždycky snažím vkládat to, co s lidmi odcházelo. Oni si s sebou nesli krásu první republiky, nikoliv žalmy,“ říká muž, který v čele Památníku ticha stojí už osm let. Se svým týmem otevírá známější, pozapomenutá i kontroverzní témata spojená s hrůzami druhé světové války a (zejména mladým) lidem se je snaží podávat sobě vlastními dokumentaristickými, uměleckými a interaktivními metodami. Důležité je pro něj vždy také konfrontovat minulost se současností a k publiku mluvit současným jazykem.

Duchovní otec celého projektu, režisér a dokumentarista Pavel Štingl.

Nejnovějším inspiračním zdrojem je pro něj výstava Obrazy a ohlasy Bubnů v prostorách drážních bytů na bubenském nádraží, kde Památník sídlí. Ještě před uzavřením galerií a muzeí v něm byly k vidění nově identifikované fotky ze sbírky badatele Jaroslava Čvančary, které ukazují židovský transport procházející křižovatkou ulic U Smaltovny a Veletržní v pražských Holešovicích směrem k nádraží. Právě odtud vyrážely vlaky do koncentračního tábora v Terezíně.  

„Víc než stopování původu fotky je pro nás zajímavá práce se studenty. Vedeme je k tomu, aby asociovali, aby si k tomu, co vidí, vymysleli esej, aby z příběhu udělali divadelní představení, natočili o tom film. Když se řeší, jak bude vypadat příběh holocaustu po smrti všech pamětníků, tvrdím, že to musí být podobenství,“ říká Pavel Štingl.

Archivy zrají jako víno

Příběh zmíněných fotografií z ulic U Smaltovny a Veletržní je ovšem velmi zajímavý. „Pětasedmdesát let se tu mluví o tom, že tyto transporty nebyly pořádně vyfoceny, a pak přijde pan Čvančara s tím, že mu dva motivy v jeho sbírce fotografií přijdou zvláštní a jestli prý to není plzeňský transport. Já na to koukl, a protože jsem v ulici U Smaltovny vyrostl, okamžitě se mi to spojilo. Navíc se zdá, že to bylo focené z Malého Berlína, což je místní obytný blok, v němž sídlila Neurathova a Heydrichova administrativa. Otázkou tedy je, kdo to fotil, po tom se ještě bude pátrat.“

03334435.jpeg

Pavel Štingl vystudoval na pražské FAMU dokumentární tvorbu, dlouhodobě ho zajímá historie 20. století, a jak ve Vizitce řekl, byly roky, kdy natočil i patnáct dokumentů. Kvůli zpomalení všech výrobních procesů nejen v České televizi by dnes něco takového už pravděpodobně nebylo ani možné, práci s příběhem, obrazem a výpovědí tak pravidelně používá hlavně při práci pro Památník ticha.

Čtěte také

Ve Vizitce s Ondřejem CIihlářem mluvil i o dalších možnostech dokumentování událostí spojených s rokem 1989, které už se leckomu mohou zdát vyčerpané. „Archivy zrají jako víno,“ usmívá se. Během oslav 30 let od pádu komunismu Památník ticha přistavil na pražskou Letnou vůz, kterým během revoluce na pláň dorazil Václav Havel, a nechal kolemjdoucí v autě nahrát pro Havla vzkaz. Rok poté vybral autory těch nejzajímavějších a dokumentuje jejich aktuální společenské postřehy.

Spustit audio