Miloš Štědroň a Boris Klepal se spolu prošli současným Brnem a jeho zvuky – nahráli je, zapsali do not i okomentovali.
Dou sem, milostpaní!“ „Všecko takovej všivec chasník.“ „Mařeno, poď!“ Janáček ve svých nápěvcích mluvy dokázal zapsat do not cokoliv: od vyvolávání prodavaček na trhu přes povzdechy nad úpadkem morálky až po rozkazy služce. Co by ale zapsal dnes?
Brno Janáčkových časů znělo bezpochyby úplně jinak než dnes. Lze předpokládat, že v letech 1865–1928, kdy Janáček v Brně žil, byla lidská řeč skutečně dominantním zdrojem toho, čemu dnes říkáme zvukový smog. Obecně dostupný automobil se teprve rodil stejně jako reprodukovaná hudba. Zvuk města byl patrně mnohem rytmičtější, čitelnější a méně splýval do jednotného proudu šumu.
Zapisování nápěvků bylo pro Janáčka každodenním rituálem. Velkou roli v tom hrál jeho zájem o rytmus a témbr, což jsou významné a rozmanitě tvarované stavební kameny hudby 20. století. Dále tu byla touha zachytit neopakovatelné momenty. Navíc tu byla i značná dávka iracionální posedlosti tématem, která k Janáčkovi rovněž patří.
Terénní nahrávky z dnešního města ukazují, že dobré ucho stále dokáže oddělit charakteristické útržky řeči i zvuku. Dá se nad nimi spekulovat, co by asi zaujalo Leoše Janáčka a co by si dnes poznačil do jednoho z padesáti šesti dochovaných zápisníků. Miloš Štědroň s Borisem Klepalem zvou posluchače na zvukově-hudební procházku místy, kam Janáček chodil, a která jsou s ním dnes spojená.
Cesta Janáčkovým Brnem začíná na Mendlově náměstí. Právě na něm stojí augustiniánský klášter, kam přišel desetiapůlletý Janáček jako klášterní fundatista a stal se členem pěveckého sboru „modráčků“. Potkal zde také svého prvního velkého učitele Pavla Křížkovského a nedaleko bydlela i rodina Schulzových. Jejich dceru Zdenku Janáček učil na klavír, později se s ní oženil a jejich manželství navzdory všem otřesům vydrželo až do Janáčkovy smrti.
Další zastávkou je Janáčkův dům na Smetanově ulici za Varhanickou školou, kterou Janáček založil za přispění vlivu svého tchána Emiliána Schulze v roce 1881. Varhanická škola existuje dodnes a nese Janáčkovo jméno, v domku je Památník Leoše Janáčka.
Centrem českého společenského života v Brně byl Besední dům na Komenského náměstí. Konaly se zde koncerty, které Janáček dirigoval nebo o nich psal. Sídlilo zde také několik desítek spolků – mezi nimi i Ruský kroužek, jehož byl Janáček aktivním členem. Na schodech Besedního domu byl při demonstracích za zříze ní české univerzity těžce zraněn dělník František Pavlík, který na následky zranění zemřel. Tragické události věnoval Janáček klavírní Sonátu I. X. 1905 „Z ulice“.
Pitoreskním zdrojem rázovitých promluv dodnes zůstal Zelný trh. Už to asi není takové, jako když ho za Janáčkových časů ovládaly hubaté prodavačky z Líšně. Pořád je to ale místo, kde stojí za to se zdržet s nastraženýma ušima, i když člověk zrovna nenakupuje.
Městský park Lužánky měl Janáček jen kousek cesty od domu. V oblíbeném místě výletů, zábavy i kulturních akcí nezapisoval jen lidské hlasy, ale také zpěv ptáků a zvuky přírody. Hledal zde společnost pro lišku Bystroušku.
Do Janáčkova divadla Leoš Janáček nikdy nevkročil – první představení se zde hrálo až 37 let po jeho smrti a byly to právě Příhody lišky Bystroušky. Divadlo se dnes stává díky festivalu Janáček Brno centrem janáčkovského kultu. Foyer „Janáčkárny“ či „Janclu“, jak se divadlu familiárně říká, proto do procházky Janáčkovým Brnem bezpochyby patří.
Na svůj vlastní hrob na Ústředním hřbitově Janáček pochopitelně rovněž chodit nemohl. Kousek od něj jsou ale pochované jeho děti Vladimír i Olga, jejíž smrt Janáčka těžce zasáhla – památce své dcery věnoval Její pastorkyňu. Ve stejném hrobě leží i Janáčkova manželka Zdenka a legendární hospodyně Marie Stejskalová.
Zvukovou procházku Janáčkovým Brnem s hudebními komentáři připravili Miloš Štědroň a Boris Klepal.
Operními reflexemi a Operním večerem 15. 12. 2018 také skončil Rok Leoše Janáčka, kterým Český rozhlas Vltava připomínal 90. výročí úmrtí skladatele. V průběhu roku jste mohli vyslechnout všechny Janáčkovy opery včetně zřídka uváděné Šárky, Počátku románu a Osudu. K tomu se přidalo ještě několik oper Janáčkových současníků – jednalo se především o díla, která měla na Janáčka přímý vliv: Madam Butterfly, Cavalleria rusticana či Louise.
Rok 2018, spojený s řadou jubilejních akcí věnovaných vzniku Československé republiky, byl výjimečný také významným hudebním výročím. V letošním roce jsme si připomenuli devadesát let od úmrtí skladatele Leoše Janáčka.
Jako dirigenti nahrávek Janáčkových oper se představili Charles Mackerras, František Jílek, Jaroslav Krombholc, Václav Neumann a Bohumil Gregor.
Ve dvanácti operních reflexích věnovaných Leoši Janáčkovi a jeho hudbě se jako hosté objevili dirigenti Jakub Hrůša a Franz Welser-Möst, sopranistka Laura Aikin, režisér David Radok, dramaturgyně Janáčkovy opery Patricie Částková, skladatel Ondřej Kyas a muzikologové Jarmila Procházková, Miloš Štědroň, John Tyrrell, Jiří Zahrádka, Jonáš Hájek a Mikuláš Bek.
Leoš Janáček také obsadil přední místa v anketě Českého rozhlasu Vltava Kánon100. Za nejzásadnější českou operu za posledních sto let v ní hlasující označili Příhody lišky Bystroušky. Na prvním místě mezi hudebními kompozicemi se umístila Sinfonietta. V prvních desítkách obou kategorií byly všechny Janáčkovy zralé opery a mezi symfonickými kompozicemi ještě Glagolská mše.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
