Ivan Sergejevič Turgeněv: Lovcovy zápisky

Dílo ruského prozaika, jednoho z velkých klasiků světové literatury Ivana Sergejeviče Turgeněva (1818–1883), je rozsáhlé a mnohovrstevnaté – romány, novely, povídky a divadelní drama. Jeho první próza, sbírka črt Lovcovy zápisky (z roku 1852) reprezentuje romantizující větev realistické prózy 19. století, je to dílo, jímž si autor dobyl uznání a jímž se přiřazuje k největším humanistům ruské a světové literatury.

Logo|foto:Český rozhlas

Děj črt je situován do malebné středoruské přírody v Orelské gubernii, jíž prochází na loveckých toulkách vypravěč s pomocníkem Jermolajem. Lov však tvoří pouze vnější rámec jednotlivých próz. Je zde obsažena řada portrétů statkářů a nevolníků, snaha dobrat se podstaty ruského národního charakteru. V lidových hrdinech je odhalován bohatý vnitřní život, čímž se poukazuje na anachronismus nevolnického systému. Vedle portrétů rolníků a provinční inteligence postihuje dílo i existenciální aspekt ruského venkovského života a jeho součástí je i romantická krajinomalba.

Pozoruhodná je v Lovcových zápiscích úloha vypravěče. Vševědoucí vypravěč je zde nahrazen vypravěčem-svědkem, který směřuje k „vševědoucnosti“ jinými cestami, a to zvláště rozšiřováním (někdy značně nepravděpodobným) sféry své působnosti. Dílo zachycuje stav ruského venkova před rolnickou reformou (1861) a eticky problematický systém nevolnictví.

Lovcovy zápisky vznikaly za autorova pobytu v cizině, odkud je spisovatel posílal do časopisu Sovremennik. Jsou typickým projevem autorova talentu a ukazují na to, jak těžce se mladý Turgeněv propracovával k románovému tvaru, který u něho vznikal složitě cyklizací a skládáním původně autonomních syžetových linií.