Hosté

V Obecním domě má dosud největší výstavu s názvem Ermitage. Je jiná tím, že poprvé použil autobiografický prvek, v němž řeší trauma z dětství, které ho provází dodneška.

Téměř třicet let vedl Dům umění v Českých Budějovicích a stala se z něj světoznámá a renomovaná galerie současného umění a architektury.

Je uměleckou vedoucí BodyVoiceBand, který v projektech propojuje text, živou hudbu a pohyb. Po podpisu Charty 77 se k divadlu přibližovala skrze amatérské soubory.

Se svým ateliérem stojí za novými pražskými nádražími směr letiště, která by měla být co nejšetrnější. Je ale také znovuzvoleným děkanem Fakulty architektury ČVUT.

Spolu s filozofem Tomášem Koblížkem debatuje v podcastu Umění pobouřit o provokujícím umění. „Jádrem pobouření nebo pohoršení je nedorozumění,“ upřesňuje kunsthistorička. 

Ve své knize To je cirkus! zachytila deset osobních příběhů lidí, kteří zasvětili život manéži – od artistky na balančních tyčích po drezérku tygrů.

Je programovou ředitelkou festivalu mladých filmařů Pražský filmový kufr. Tvorba je podle ní nejlepší formou terapie.

Na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě soutěžil v sekci Česká radost jeho snímek Má to cenu?!. V něm zkoumá, co všechno určuje hodnotu uměleckého díla.

Je jedním z režisérů koprodukčního animovaného filmu Pohádky po babičce, který vznikl na základě povídek Arnošta Goldflama klasickou pookýnkovou metodou.

Od chvíle, co jí dvourozměrná fotografie začala připadat plochá a omezená,  ji přenáší do prostoru, kde se z ní stává objekt. Zajímá ji čas a život, který byl a už není.