Henrik Ibsen: Rosmersholm. Drama bezvýchodné lásky a neodčinitelné viny

Nedávný vdovec, bývalý pastor Johanes Rosmer se váhavě chystá udělat velký životní krok. Hodlá se jednou pro vždy rozejít s konzervativní rodovou tradicí, v níž byl vychován, a veřejně podpořit liberální síly v zápase za větší občanské svobody. To by ovšem byla rána pro tábor zastánců pravicových hodnot, v jejichž čele stojí Rosmerův švagr Kroll, ředitel místního gymnázia.

Může mít člověk zároveň čisté svědomí a přece být neodčinitelně vinen?

Zdá se, že změna strany nebude pro Johanese Rosmera bez následků, protože náhle se vynoří stíny pochyb ohledně tragické smrti jeho ženy Beaty. Nakolik Rosmerova názorová obroda souvisí s nepřiznanými city, které v něm probudila společnice jeho zesnulé ženy, nebezpečně půvabná i emancipovaná Rebeka Westová? Může mít člověk zároveň čisté svědomí a přece být neodčinitelně vinen?

Podobně jako většina Ibsenových her i Rosmersholm začíná v okamžiku, kdy se vše podstatné už stalo. Drama samotné je vlastně jakýmsi posledním dějstvím, ve kterém spolu s postavami postupně odhalujeme pravdu o minulosti. Přes temnou psychologickou stránku příběhu nepostrádá Rosmersholm ani stopy Ibsenovy sžíravé ironie, když ukazuje uboze provinciální podobu zápasu o společenský pokrok a ideály.

Čtěte také

Marcel Proust: Swannova láska. O ničivé síle lásky, žárlivosti a touhy po společenském postavení

V postavách Rebeky Westové a Johanese Rosmera pak autor stvořil psychologicky snad nejkomplikovanější charaktery světové dramatiky. I když v průběhu hry vidíme tento zvláštní osudový pár v situacích, kdy se oba snaží být k sobě absolutně upřímní, přesto zůstávají nerozluštitelnou hádankou. Dvojice, která se toužila vnitřně osvobodit od dobových konvencí, nakonec nemá sílu zvítězit nad „rodovým prokletím“ Rosmersholmu, symbolizovaným bílým koněm ohlašujícím smrt.

Režisér Vít Vencl pro svou rozhlasovou úpravu využil překlad znalce severského dramatu Františka Fröhlicha. Spolu s mistrem zvuku Ladislavem Reichem a hudebním a zvukovým designérem Stanislavem Abrahámem od počátku buduje svíravou v lecčem až halucinogenní atmosféru rodinného sídla zatíženého minulostí, v němž postavy snadno ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Inscenace se opírá o soustředěné a podmanivé herecké výkony.