Rok obrny. Morová bajka Davida Mairowitze nevzbuzuje soucit, dává odvahu žít

Vypravěč příběhu, nyní o sedmdesát let starší, se vrací k dávným prožitkům svého dětství, ke strašákům i hrdinům „roku obrny“. Do jeho vzpomínek vstupuje matka zajatá ve svých paralyzujících obavách či nerozlučný přítel Plicník zavřený uvnitř „železných plic“, které ho udržují při životě, jako tehdy tisíce nemocných. Objeví se v nich zákeřná zdravotní sestra i vedoucí na táboře, jehož zvráceným cílem je vybudovat kolektivní imunitu. Ale třeba také Žlutá-Hrozba-Káně-Trpasličí, plod dětské imaginace, stvoření oplývající magickou silou, schopné krutě zničit vše, co se mu postaví do cesty i pomoci v nouzi.

Autor a významný rozhlasový režisér David Mairowitz dal své hře podtitul „morová bajka“ a vedle jiných zdrojů mu byly inspirací také americké hororové komiksy počátku 50. let. Hru nejprve v roce 2021 nastudoval pro rakouské rozhlasové vysílání, českou verzi přijel do Prahy režírovat na počátku května. Navázal tak na dřívější úspěšnou spolupráci s Českým rozhlasem, kde před pěti lety připravil svou původní hru Byl jsem Golem. Do nové inscenace Rok obrny obsadil Jana Vlasáka, Terezu Dočkalovou, Matěje Havelku, Davida Novotného, Pavlu Tomicovou a do dětské role Jakuba Krále.

3 otázky pro Davida Mairowitze

Svou hru jste situoval do roku 1952, jejímu vypravěči bylo tehdy devět let – stejně jako vám. Do jaké míry je hra autobiografická?

V poslední době se ve svých hrách často zabývám vztahem svého dětského a stárnoucího já. Tohle je další příklad.

David Mairowitz a Jakub Král při natáčení Roku obrny|foto:Klára Novotná, Český rozhlas

Z té dávné doby mi v hlavě utkvěly vzpomínky na to, jak nám maminka náhle zakázala hrát si s ostatními dětmi nebo jak jsem se v létě nesměl chodit koupat. Pamatuji si také na chlapce z naší čtvrti, který onemocněl obrnou, i na pocity, které jsem měl, když jsem ho viděl ochrnutého. Jsou to obrazy a útržky příběhů, které dlouho spaly zasuté hluboko v paměti. Ale když jsem v jednom z covidových lockdownů pátral mezi svými staršími náměty – protože jsem věděl, že nechci psát hru přímo o covidu – objevil jsem stručnou, snad dvacet let starou poznámku „rok obrny“. A najednou jsem měl dojem, že by tento námět mohl být mou cestou, jak nahlédnout téma pandemie. Ovšem přetavený do zcela fiktivní podoby.

Podobnosti s koronavirovou pandemií jsou zřejmé a můžeme se o nich bavit v mnoha rovinách. Která je pro vás ta nejpodstatnější?

V potřebě vyrovnat se s nároky a okolnostmi pandemie, s její tíhou, lidé často unikají do svých paralelních světů – podobně jako postavy hry. Ve fantazii malého chlapce se nemoc promění v magickou sílu a postižený Plicník se stane jeho hrdinou i alter-egem. Ale i postava Matky má svůj paralelní svět, formovaný obsesivním strachem z infekce. Byť jsem samozřejmě její charakter patřičně hyperbolizoval, ta umanutost, se kterou terorizuje svého syna v obavě, aby se nenakazil, i množství polopravd i úplných nesmyslů, které nabaluje na své teorie namísto racionální úvahy, to všechno bylo velmi silně přítomno i v počátku covidové pandemie. A nemá to co dělat s respektem, s nímž přistupuji ke skutečným rizikům této nemoci.

Důležitou roli v příběhu hrají „železné plíce“, tedy kovová schránka, do níž byli skutečně v čase obrny umísťováni pacienti, aby jim speciální mechanismus v uzavřeném prostoru pomáhal s dýcháním…

Ano, tenhle monstrózní plicní ventilátor jsem viděl jako dítě v televizi a velmi to na mne zapůsobilo. Později jsem se dostal ke knížce od muže, který v dětství onemocněl obrnou a prožil v železných plicích celý život (Paul Alexander, 1946 – pozn.red.). Pokud vím, stále ještě žije, vystudoval a živil se jako úspěšný právník. Některé detaily ve hře, jsou tak inspirovány jeho vzpomínkami a on sám byl  pro mne jistým předobrazem postavy Plicníka. Ale rozhodně jsem nechtěl psát charakter, který vzbuzuje soucit. Naopak je oslavou vůle k životu a odvahy překonávat překážky – odhodláním, bojovností a humorem.