Harry Potter a Vězeň z Azkabanu

8. červenec 2004

Třetí část dobrodružství Harryho Pottera, jakkoli v tisku přivítána víc než vlídně, vykazuje patrné rozpolcení: na jedné straně sílí hororové prvky, sugestivita obrazového ztvárnění je nepochybná, avšak současně narůstá poplatnost žánrovým i motivickým klišé. Zejména vztahy záporných postav k Harrymu procházejí beze změny, ačkoli by je přinejmenším měla ovlivňovat předchozí zkušenost z minulých dílů. Zde mám na mysli jak nepoučitelné Harryho příbuzné, kteří jej stále trýzní, tak některé postavy ze školy v Bradavicích (zejména arogantního blonďatého spolužáka), jimž Harry pokaždé uštědřil notnou výstrahu.

Klišé pohlcují i motivické rozvržení příběhu, jak dokládá zdvojená existence hned tří postav (kromě své lidské podoby mají i zvířecí), ze strašidelných oblud dospívají k opravdové děsivosti jen vězeňští hlídači Mozkomorové, připomínající nejvíce rozběsněné duchy ze závěru Hledání ztracené archy. Ostatní bytosti příliš prozrazují svůj sice elegantně vykroužený, nicméně umělohmotný původ - ať již je to okřídlená kobyla s dravčím zobákem, vlkodlak, v něhož se proměňuje jeden z profesorů, nebo pes, jehož podobu přijímá ustavičně hledaný údajný zloduch, jenž uprchnul z přísně střeženého vězení. Samozřejmě se záhy ukáže, že vše je jinak...

Režisér Alfonso Cuarón (viděli jsme Mexickou jízdu) má jistě nálepku tvůrce s jistými uměleckými ambicemi, avšak v potterovském seriálu se musel přizpůsobit závazně určené poetice. Snad jen s větší a důmyslnější dynamikou opakuje jízdy prostorem, ať již souvisejí s rozlehlou bradavickou školou či leteckými výpravami na koštěti či okřídlené potvoře, kterou si Harry ochočí, a později jí dokonce zachrání život. Největší atrakcí je ovšem výprava do nedávné minulosti, kterou Harry se svou kamarádkou podniknou, aby zabránili spáchání do nebe (či do pekla?) volající nespravedlnosti a vlastně zachránili i sebe samé.

Trojice hlavních představitelů se nezalekne žádného nebezpečí

Všimneme si i dalších posunů: například trojice kamarádů s Harrym Potterem v čele, která i zásluhou Daniela Radcliffa, Ruperta Grinta a Emmy Watsonové ztrácí svou čarodějnou příslušnost, se nejen v mimoškolním volnu pohybuje v oblečení odpovídajícím zvyklostem dospívajících dětí. Ještě se zvýšil protiklad mezi teenagerským vzezřením představitelů a v zásadě dětským půdorysem jejich postav.

Postřehneme i rozmělňování mnoha figur, odsouzených k pouhému statování (např. krátkozraká profesorka Emmy Thompsonové, upadající ve zhrublou mluvu, jako kdyby ji cosi posedlo), pouhým ornamentem se stávají některé rekvizity, třeba čarovný plánek bradavické školy, který může zachycovat pohyby každého, kdo se v ní vyskytuje. Obávám se, že i pro přední herce (kromě již zmíněné Thompsonové uvidíme Alana Rickmana, Davida Thewlise, Garyho Oldmana, Timothyho Spalla a další - u všech je patrné sklouznutí ke šklebnému epizodkaření) se účinkování v tomto seriálu stalo jakousi módní prestiží.

Větší prostor je věnován vizuální atraktivitě, všimneme si karikujícího zveličení některých postav či událostí (jízda Záchranným autobusem). Avšak příběh sám mi připadá podivně nedomrlý, chvíli překotný, chvíli ulepkaný, zcela ignorující, co se odehrálo v předchozích částech, kde Harry musel prokazovat odvahu a odhodlání daleko větší. Tato motivická i výstavbová roztěkanost, která rozkládá výsledné vyznění, zprimitivnělost a banalizace dění halená honosným zevnějškem, vypravěčská nespojitost, zahlcovaná ustavičným přívalem nenadálých, pramálo zdůvodněných zvratů, mě vede k přesvědčení, že třetí část Harryho Pottera sotva stíhá ilustrovat předlohu J. K. Rowlingové, natož aby hledala její svébytnou vizuální variantu.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio